Od té doby, co se objevil Nick u mých dveří v nevhodnou chvíli, všechno se začalo hroutit. Ten grázl Bob mě začal vydírat a já už začala vážně uvažovat, že se někam odstěhuju, abych začala nový život. Ten dosavadní už byl jen jedno velké trápení a nechtěla jsem mít mládí tak brzy v trapu.
Zabalila jsem si kufr a k tomu několik tašek nejnutnějších věcí. Napsala jsem spolubydlící Olívii dopis na rozloučenou, který si beztak přečte až za několik dnů,protože bydlela spíše u přítele než v bytě.
Zaplatila jsem si letenku do mexického letoviska Cancun a posadila se do letadla.Nikomu jsem neřekla ani slovo. Jen jsem napsala textovku Carlosovi, aby se na mě nezlobil, že potřebuju oddech někde mimo domov. On jediný mě jistě mohl pochopit.
Po pár hodinách jsme přistáli a konečně jsem cítila jako by ze mě spadl obrovský balvan.Pamatovala jsem si, že tu míval hotel otcův známý a tak jsem se drze nakvartýrovala do haly pětihvězdičkového hotelu přímo na pláži.
,,Dobrý den, slečno, máte u nás rezervaci?" obdařila mě příjemná recepční milým úsměvem.
,,Zdravím, no ehm nemám rezervaci.Vlastně jsem se chtěla zeptat jestli je tu pan Domingez."
,,Poptám se manažéra, chvilinku."
Stačilo jen pár telefonátů a už jsem si vykračovala chodbou pro zaměstnance směrem k majiteli hotelu.
,,Tedy Lindo, takové překvapení bych nečekal." usmál se na mě a ihned otevřel náruč, abych ho objala.
,,Simone! To je let, co jsme se neviděli." usmála jsem se.
,,Jsem rád, že jsi tu. Doufám, že se zabydlíš na nějaký čas u nás v hotelu?"
,,Nechci tě obtěžovat. Jenže jsem si nezarezervovala pokoj."
,,Nechám ti pokoj v části u golfového hřiště a budeš mým hostem."
,,To nepřipadá v úvahu, všechno si zaplatím."
Samozřejmě, že jsem na něho hrála divadlo, protože na týdenní pobyt v jeho hotelu bych musela šetřit tak půl roku.
,,Ne Lindo, tvému otci jsem dlužníkem za tu finanční výpomoc tenkrát a tohle je maličkost." pohladil mě po vlasech a já nesměle přikývla.
S poděkováním jsem odešla zpět do haly, aby mi předali klíče od pokoje a ubytovali mě.
Alespoň, že něco mi zatím vycházelo podle plánu. Sebrala jsem se a rozvalila na plážovém lehátku,abych nechala nachytat bronz svojí pokožku.
Večer jsem usedla k večeři spolu se Simonem a jeho dětmi, které zaučoval do chodu hotelu. Jednalo se o dvacetiletou Violu a sedmnáctiletého Samuela.
Viola se zdála být v pohodě.Praštěná a života užívající mladá dáma, kterou vedení hotelu v žádném případě nezajímalo. Stejně tak na tom byl i Sam, který by nejraději odjel do Španělska se svými spoluhráči a vydělával si hraním fotbalu. Postačil hodinový rozhovor a věděla jsem toho dost.
,,Víš Simone,..."nervózně jsem si začala hrát se skleničkou, když Sam s Violou odešli. ,,...nejsem tu vlastně náhodou. Rozešla jsem se s přítelem a dost mě to vzalo. Chtěla bych tu nějakou dobu být než se to v mojí hlavě trochu uklidní." hodila jsem na něho smutné oči.
,,Chápu tě, zlatíčko. Pokud jde obydlení, klidně zůstaň v hotelu."
,,Ne Simone, ráda si všechno odpracuju. Pokud máš místo pokojské nebo uklízečky, vezmu cokoliv."
,,Co blázníš?" káravě se na mě podíval.
Stála jsem si za svým a Simona opakovaně prosila o jakoukoliv práci v jeho hotelu. Nakonec povolil.
,,Dobře, zaučuju Violu na managerku,ale nemá se k tomu. Ten můj momentální zaměstnanec bude odcházet kvůli stáří a Violu to jistě potěší, že nebude muset tak brzy do hotelu."
,,Jsem nadšená." usmála jsem se na něho.
Po celém dni jsem únavou vytuhla téměř okamžitě po ulehnutí do postele. Nemohla jsem se dočkat až druhý den začnu pracovat. Manager Camil mi toho dost vysvětlila já se radovala každým dnem víc ze své samostatnosti.
Po dvou týdnech jsem zvládala svojí práci na jedničku kromě administrativy, kterou prozatím převzal Simon.
,,Slečno Lindo, je tu jedna dáma,která tvrdí, že má rezervaci, ale bohužel v našem systému jsme nic nenašli, mohla byste se o ní postarat?" volala mě recepční.
S roztřesenýma rukama jsem zamířila k recepci. S lidmi v takovém hotelu se musí jednat jako v bavlnce a já to ještě neměla v malíčku.
Postarší dáma v obrovském klobouku a značkovým oblečením se na mě nevlídně zatvářila a spustila vlnu nadávek.
,,Moc se omlouváme, že jsme neobdrželi vaší rezervaci, musela se stát nějaká chyba v systému."
,,Mě nezajímá váš systém. Chci svůj pokoj s výhledem na moře a to hned." vykulila na mě oči zpod dioptrických brýlí.
Obešla jsem recepční pult a zjistila kapacitu hotelu, která mě vůbec nepotěšila. Jediný volný apartmán byl prezidentský, který byl dvojnásobně dražší.
,,Víte, co ubytuji vás v našem luxusním prezidentském apartmá s výhledem na moře za cenu vámi rezervovaného, co vy na to?" pousmála jsem se a očividně z dámy spadla veškerá zlost, když slyšela o prezidentském apartmá.
Nedalo se nic dělat. Vtiskla jsem jí do dlaně klíče a než jsem se vzpamatovala začala mluvit na osoby stojící opodál. Můj zrak zabloudil až k nim a moje srdce málem explodovalo šokem.
