Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Nesmrtelní √

Utíkám temnou chodbou a čekám, že každou chvíli přijdou na můj útěk. A pak mě znovu uvězní. Jenže tentokrát už bych utéct nemusela. Nejspíš by jim došlo, že mám svoje fígle na útěky a tak nemá cenu mě držet. Rovnou by mě zabili. A pak bych se stala jednou z nich.

Právě tato myšlenka mě povzbuzuje v mém běhu. Tohle tělo je ale pomalé. Doufám, že už se brzy dostanu za magickou bariéru. Takhle bych nemohla utéct. Dohnali by mě.

Dýchám trhaně a píchá mě v boku. Dlouho jsem nejedla a teď nemám tolik sil. Jsem také unavená a pomlácená od krutých mučitelů.

Nikdy jim nic o smečce neprozradím! To radši zemřu.

Přesně jak jsem si myslela, tak se stalo. Studenou kamenou chodbou se začal ozývat táhlý tón. Bolí mě z něj uši. Ten pronikavý zvuk se mi zarývá do mysli a z bolesti mi začínají slzet oči.

Znám cestu ven, není to můj první útěk a nejspíš ani poslední. Je to tady jako takové bludiště, ale teď mě vedou vzpomínky a zkušenosti. Nikdo jiný by takovouhle cestu ven asi nenašel. Je moc složitá a jeden si ji pořádně zapamatuje až nejmíň na podruhé. Já tudy běžím po čtvrté.

Občas si říkám, jestli jsem až tak špatná v boji proti nim, když mě pořád zajímají. Jenže asi tak špatná nebudu, když dokážu pokaždé utéct.

Většina vlků zajmutí nepřežije. Nikdy se jim nepodaří utéct. Někteří mají ale štěstí a útěk se jim vydaří. Já držím ve smečce rekord. Nikdo neutekl tolikrát jako já. Nikdo nechápe, jak je to možné.

Slyším blížící se kroky, spousty kroků. Vytrvalé neměné dopadání tlap na zem. Ozývá se přitom hluboké mručení měnící se ve vrčení. Temné a bublavé. Jsou blízko. Jsou rychlejší než já.

Ví, že jsem v téhle chodbě. Jdou za mým pachem. Nezastaví se. Za chvíli se objeví přímo za mnou a moje naděje se rozpadne v prach. Už pomalu cítím jejich dech na mým zádech. Nedokažu to. Takhle ne.

Kde je ta zatracená bariéra?!

,,Neotáčej se," opakuju si stále dokola, abych překonávala tu nutkavou touho podívat se, jak jsou daleko. To by byl nejspíš konec. Vypadla bych z tempa a možná bych i zpanikařila. Určitě jsou blízko.

Světlo! Vidím světlo! Konec chodby. Svoboda! Dokážu to! Uteču. Nic mě nezastaví. Teď už jsem odhodlaná dost. Vidím naději přímo před sebou. Nenechám si ji vzít. Teď ne.

Ještě zrychluju. Cítím na tváři svěží chladný vánek, jak se blížím k východu. Cítím zeleň. Nenahraditelný pach domova se ke mně pomalu blíží.

Najednou světlo zmizí a já se ocitnu ve stínu něčeho velkého. Do mysli se mi zahryzává strach. Vím, co to je. Oběhl mě. Nevěděla jsem, že tamta druhá chodba někam vede.

Stálo to přímo ve východu. Obrovské zvíře s podobou černého vlka. Obrovské tlapy má vyzbrojené dlouhými tupými ale nebezpečnými drápy. Ocas má kratší. Sahá mu ke kolenům. Je hubený a rýsují se mu žebra. Má však široký hrudník a rozložitá záda. Místo chlupaté hlavy má holou lebku. V očních důlcích mu září rudé oči plné nenávisti a lesknoucí se neukojitelným hladem. Chce zabíjet. Děsivě a temně vrčí. Ten bublavý zvuk naplňuje chodbu a odráží se od vlhkých kamených stěn.

Ne, nesmím to vzdát. Nechci se vrátit. Nepřinutí mě. Klidně s ním budu bojovat i když vím, že bych to nevyhrála. Pocítím klidně i tu obrovskou bolest, ale zpátky nejdu.

Cítím náhlé svrbění. Takové šimrání pod kůží. Jako by něco chtělo na povrch. Smysly se mi zbystřují.

Konečně. Konec bariéry.