Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Osud

Potom co mě vzbudil se mi usínalo ztěžka. Musela jsem pořád myslet na ten sen. Kdo je ta šelma? Proč hadi? Usla jsem neklidným spánkem. Co to se mnou je?

Probudil mě opět Azur. Ale ne úmyslně. Hlasitě kňučel. Vstala jsem a podívala se na něj. Lízal si rány od obří krysy. Zvláštní, předtím jsem si jich nevšimla. Teď z nich tekla krev a hnis. Vypadalo to hrozně a stejně strašně to smrdělo. Hned mi bylo jasné co se stalo. Zanítilo se to. To je vážné, může z toho být otrava krve. ,,Je ti tak špatně jak vypadáš?" zeptala jsem se a zjistila, že o něj mám strach. ,,To je blbá otázka," zakníkal. Měl tak trochu pravdu. ,,Moc sebou neškubej," poradila jsem mu, ,,Za chvíli jsem zpátky." Jeho kňučení mě provázelo ještě aspoň pět minut. Teď najít nějakou bylinu. Jestli tu některé rostou. Větřila jsem a dívala se po stěnách. Zanedlouho jsem objevila pár malých hub. Vzala jsem ty co znám a šla zpět. Po cestě jsem narazila na takovou tmavou obepínavou rostlinu. Ano, to se hodí. Je to totiž Elbes Oridum. Máma mě učila jak ji využívat. Ach ano, máma. Moc si na ní nevzpomínám. Vzpomínky na dobu s ní mám jako v mlze. Naučila mě využívat různé bylinky a jiné rostliny. Došla jsem ke skučícímu Azurovi a vyplivla mou kořist. Nazbýrala jsem ještě pár kořínků a ty pomocí kamenů zapálila. Chtěla jsem se proměnit v člověka, ale nešlo to. Tohle dovednost ovládají jen někteří. Velký oheň to nebyl, ale co byste chtěli po vlkovi? Hodila jsem do něj šlahoun a houbičky rozdrtila. Mazlivý prášek jsem Azurovi vmasírovala do hnisajcích ran. Zaúpěl bolestí a mě z toho rozbolelo srdce. Co to se mnou sakra je? Když se chodbou rozlila půvabná vůně, signalizovalo to, že mám šlahoun vytáhnout. Vzala jsem do tlamy delší kořen a vyšťouchla ho jím. Donesla jsem doutnající rostlinu k němu. ,,Sněz to," nařídila jsem mu. Očichal jí a ohrnul pysky. ,,Ne," řekl rozhodně. ,,Sněz to!" Vzal tedy šlahoun do tlamy a rozkousal ho. Když ho spolkl zakašlal. ,,Co to je?" zasípal. ,,Elbes Oridum," odpověděla jsem prostě. ,,Co?" ,,No, většinou se mu říká smrťák, protože je jedovatý." Vyvalil oči a tápal po vzduchu. ,,Histerko a já myslela, že jsi ten nejdrsnější vlk pod sluncem." poslední slova jsem řekla s kapkou ironie. Když nepřestával lapat po dechu dodala jsem: ,,V ohni se jed paralizuje a mění se ve víjmečně
léčivou látku." Konečně mu to došlo a přestal předstírat, že nemůže dýchat. Vypadal jako by mu bylo líp. ,,Jak to všechno víš?" ,,Když jsem byla malá, máma mě to učila. Strašně jsem chtěla být léčitelkou." ,,A proč jí nejsi? Vždyť máš talent." ,,Projevila jsem výjimečnou zdatnost v běhu a mrštnosti. V tu chvíli byli všem ukradené mé sny. Šoupli mě mezi Nájezdníky," vzdychla jsem. ,,To je mi líto," řekl až překvapivě upřímně. Nejspíš si začínáme důvěřovat.