Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Smečka √

Otevírám své slepené oči. Hned mi do nich vnikne pronikavé světlo tak je opět pevně zavírám. Mžourám, abych si zvykla a poté už mi nedělá problém se rozhlédnout.

Ležím na zemi porostlé měkkým mechem a hlavu jsem měla ještě přad chvilkou položenou na svých huňatých tlapkách.

Přede mnou se rozprostírá obraz lesa. Nádherného lesa který je mým domovem. Rostou tu vysoké a tlusté stromy. Spousta pachů se vznáší ve vzduch a nedaleko slyším bublání říčky.

Nacházím se v léčitelově doupěti. Jeho doupětem je velký dutý kmen do kterého se vchází mezi roztáhlými velkými kořeny. Je tu příjemně šero.

Náhle si uvědomuju, že nejsem sama. Kousek ode mě sedí dvě světle šedé vlčice. Jsou úplně stejné a upírají na mě své modré oči. Je na nich vidět, že se jim hodně ulevilo a usmívají se od ucha k uchu.

Nedokážu potlačit radost z toho, že je vidím. Hrozně mi chyběli. Hned stojím na nohou a vítám se s nimi.

,, Koro, Snow! Jsem tak ráda, že vás vidím!" vyhrknu ze sebe okamžitě a stále se usmívám. Ony se nepřestávají tlemit.

,,A já myslela, že už ani neotevřeš oči," zasmála se Snow přátelsky.

,,Čekáme tu na tvé probuzení už od včerejšího večera," dodá Kora. Na očích jí jde vidět, že se opravdu bála. Ona byla z nich ta chytřejší. Vždy měla smysl pro povinost a brala věci víc vážně než její dvojče.

Zarazím se. Vzpomínám si na svůj útěk. Vzpomínám si na boj. Ale pak už mám v hlavě temno.

,, Co se stalo?" musím se zeptam a sklopím u toho jedno ucho.

,, Potom co sme zahnali lebka jsi omdlela," řekla Kora, ,,Donesli jme tě do tábora."

Asi... Asi ano. Omdlela jsem. To je přijatelné vysvětlení. Ani bych se nedivila. Ani jsem si předtím nevšimla, že byli v útočné skupině.

,,Děkuju, že jste mi pomohli," usměju se vděčně. Vím sice, že to pro ně byla samozřejmost, ale díky vždycky udělá jednomu radost.

,,To nic," řeknou zároveň jako jedna. I hlasy mají podobné. Kora ho má trochi hlubší.

,,Bez tebe by tady byla nuda," zazubí se Snow vesele. Taky se zazubím při vzpomínce na všechny věci, co jsme v minulosti vyvedli.

Ani jedna z nás neposedí v klidu. Proto si tak rozumíme.

,,A prý ti máme říct, že až se najíš máš jít k Alfě," dodala Snow. Při těch slovech strnu. Sice jsem s Alfou mluvila pokaždé, když jsem utekla, ale i tak mě to znervózní. Není zvykem, že by si přál mluvit s někým mé třídy. Vždy se drží spíš mezi válečníky. Jistě. Nebude to přátelská debata nebo rozmluva o řízení smečky. Jen se mě zeptá na pár otázek a zase budu moct jít. Nejspíš si mé jméno pamatuje jen protože držím ten hloupý rekord.

Kývnutím dávám znát, že vzkazu rozumím.

***

Je fajn zase procházet táborem a vidět všechny známé tváře. Neříkám, že jsou všechny přátelské. Ale jsou známé. Znám jméno snad každého člena smečky. To stejné se však asi nedá říct z opačné strany. Občas se na mě někdo usměje nebo naopak zamračí. Někteří se se mnou pustili s nadšením do krátkého rozhovoru.

Mířím už po vyšlapané cestičce k jeskyni Alfy. Vesele se přitom rozhlížím a nasávám tak povědomé pachy. Je to příjemné. Les mi chyběl.