Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Nepsané pravidlo

Nechtělo se mi odcházet. Bylo tu teplo a příjemně. I Azur se tu dal snášet. Bohužel jsme oba dostali hlad a tady nebylo nic k jídlu. Vyšli jsme tedy ven. Hned nás obklopil chlad a nepříjemný pocit se vrátil. Ulovila jsem dvě krysy (obyčejné). Tentokrát je už nezhlt sám, ale jednu mi nechal. Začínali jsme si vytvářet režim. Jo jasně, pořád to je arogantní blb, ale začínáme spolu vycházet. Rozhodli jsme se, že už se do jeskyně nevrátíme a budeme pokračovat v cestě. Vsadila bych se, že kdybychom se vrátili, už by jsme neodešli. Za těch několik hodin jsem si nazbýrala a zašmodrchala do srsti celkem dost drahokamů. Ne kvůli hodnotě, ale jako vzpomínku a taky protože se mi líbily. Po dlouhé době dokonce Azur přestal žvanit nesmysly. Ta pauza nám prospěla. Uvolnila napjatou atmosféru a vrátila mi naději. Měla jsem teď dobrou náladu. Věřila jsem, že už brzy najdeme cestu ven. Od té chvíle jsem vyděla světlo i v té nejtmavší části labyrintu. Brala jsem věci z té lepší stránky. Zrovna jsme šlapaly po dost strmé části. Dostali jsme se nahoru. Ne přímo, ale byl to pokrok. Zrovna jsem přemýšlela o smečce, když se ozvalo hlasité zakňučení. Patřilo Azurovi. Rychle jsem běžela na místo kde jsem ho viděla naposled. Nebyl tam, jako by se propadl do země. Byl tam a teď tam není. Nevěděla jsem jak mohl takhle zmizet. Šla jsem po jeho stopách a narazila na docela velkou a hlubokou jámu. Možná rokly. Podívala jsem se dolů a uviděla Azura. Ležel na zemi a stěžka oddechoval. ,, Azure," vykřikla jsem a očima hledala cestu dolů. Žádná nebyla.
Musí být možnost jak mu pomoct. Počkat, chci mu vůbec pomoct? Ne, takhle nesmím uvažovat. Když má vlk potíže je povinností smečky mu pomoct. Azur se zatím postavil a rozhlížel se. Bohužel jeho pád nebyla ta nejhorší věc. Na opačné straně rokle se probořila stěna a z ní se vyřítila obří krysa. To si děláš srandu. Oni snad vycítí chvíli kdy jsme nejzranitelnější. ,,Azure, pozor!" Otočil se a uviděl jí. Věděl, že je v nevýhodě. ,,Kairo, mazej odtud!" zařval na mě. Nevím jestli kvůli tomu abych neviděla jeho smrt, nebo mě chtěl chránit. Něco jsem uviděla, neváhala jsem a běžela.

Teď můžete sami pro sebe hádat jestli Kaira uteče, nebo se vrátí.

Byl to vodopád. Dostala jsem nápad. Běžela jsem k němu a hledala slabé místo kamenné přehrady. Děsivý řev a vytí mě povzbuzovalo, abych se zrychlila. Sakra, nic. Naštvaně a skoro bez naděje jsem narážela do přehrady. Ozval se divný zvuk a mezi kameny vystříkla voda. Nezbývalo moc a kameny povolili. Naposledy jsem narazila do přehrady. Kameny se od sebe odtrhly a vypustili proud vody. Naneštěstí i můj plán měl mezery. Proud byl tak silný, že mě strhl s sebou. Přesně jak jsem čekala, voda natekla do rokle a pomalu jí napouštěla. Krysu zavalily kameny a Azur je zachráněn. Chtěla jsem běžet za ním, ale jeden velký kámen mi skřípl ocas. Uvízla jsem. Ještě k tomu se voda napouštěla rychleji než jsem čekala. ,,Azure!" zařvala jsem zoufale. Ani nevím co si od toho slibuju. Kupodivu ke mě přiběhl. Všiml si situace a couvl. Zoufale jsem se na něj podívala. On se rozběhl a vší silou narazil do šutru. Ten se odkutálel a já byla volná. Obdařila jsem ho vděčným pohledem. Teď už stačí jen počkat a vyplavat. ,,Proč," zeptal se nechápavě. ,,Proč co?" Nechápala jsem otázku. ,,Proč si mě zachránila? Vždyť tě pořád štvu." ,,To je nepsané pravidlo mezi přáteli," strčila jsem do něj a usmála se.

Doufám, že se líbí. Jen bych vám chtěla říct, že jestli chcete vidět tenhle příběh z jiné perspektivy, tak si přečtěte ,poslední mirok' od EsTerinka. Později se budou příběhy setkávat.