Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Prosím, dost!

Zrovna jsem se probudila z další noční můry. Nechápu to. Proč se mi pořád zdají zlé sny. Něco jsem snad udělala špatně? Pronásleduje špatné svědomí? To se mi nezdá pravděpodobné. Je v tom něco jiného, ale co? Jedno vím jistě. Teď jsem moc unavená než abych to řešila. Zavřela jsem oči a pokusila se usnout.

Otevřela jsem oči a viděla tmu. Byla jsem v tunelu. Stále v jeskyni. Jsem si jistá, že je něco špatně. Rozhlížím se, ale nevidím nic než tmu. Už vím. Azur je pryč. Chvíli jsem větřila a hledala jeho stopy, ale nic po něm nezbylo. Přece mě tu nenechal. To by neudělal. A nebo jo? Já vlastně nemám ponětí jestli jo. Poslední dobou se v něm nevyznám. Ani nevím proč, ale posadila jsem se a začala kňučet. Mé naříkání se změnilo na táhlé smutné vytí. Vyrušilo mě hlasité mávání křídel. Podívám se a spatřím sovu. Zvláštní, co tu dělá? A taky proč letěla tak hlasitě? Já myslela, že létají nehlučně. Znám to z vlastní zkušenosti. Zahoukala a já šla za ní. Ani nevím proč. Sova vzlétla a vedla mě tunely pryč. Přistála na ledu a já taky zůstala stát. Nechápala jsem co mi chce říct. Znovu zahoukala a poklepala zobáčkem na stěnu. Podívala jsem se líp a uviděla do kamene vyrytou sovu.

Probudila jsem se a viděla, že Azur ještě spí. Ohlédla jsem se do míst kudy mě vedla sova, ale žádná cesta tam nebyla. Usoudila jsem, že jsem spala krátce a tak jsem ještě zavřela oči.

Seděla jsem u malého vodopádu a naslouchala přírodě. Byla to krása. Ptáčci zpívali své veselé písně a ryby vyskakovaly nad hladinu. Neudržela jsem se a skočila do vody. Jen tak jsem si plavala a nic nevnímala. Potopila jsem se a uslyšela jak někdo neviditelný zpívá jako tehdy v podzemním jezírku. Byl to nádherný ženský hlas. Nerozuměla jsem slovům, ale to bylo jedno. Počkat, to se stalo i minule. Ozval se zpěv a já byla paralizovaná. Ale ne, to ta kobra. Jako na zavolanou se z hlubin vyřítila velká hadí hlava a stáhla mě do hlubin. Bránila jsem se, ale bylo to k ničemu. Její stisk byl pevný a rozhodně mě naplánovala pustit. Začínala mě bolet hlava. Upřela na mě zrak. Jakoby se mi zavrtala do hlavy. Slyšela jsem jenom ten zpěv. Skoro jsem z toho ohluchla jak byl hlasitější a hlasitější. Hypnotyzovala mě pohledem. Docházel mi vzduch. Už to nevydržím. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Dost! Přestaň, prosím! Podařilo se mi otevřít pusu. Ihned mi do ní natekla voda a já se začala dusit.

Trhla jsem sebou a otevřela oči. Zjistila jsem, že mám pusu plnou vody. Okamžitě jsem jí vyplivla a nadechla se. Žiju... já žiju. Byl to jen sen. Chtělo se mi smát. Žiju.