Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Netvor z temnot √

Když se později probudím, oheň je pryč a Azur taky. Ani uhlíky už nežhnou, což mi napovídá, že tu ležím delší dobu. Jsem sama v úplné tmě. Na chvilku mě napadne, jestli sním, ale když mým tělem projde záchvěv mrazu, uvědomím si, že plně bdím. Nechci si to přiznat, ale ticho na mě dopadne stejně tíživě jako samota. Neměla bych se bát. Tyhle dvě věci mě provází celým mým životem. A stejně.

Zmateně se rozhlédnu a přiměju své oči, aby si plně přivykly tmě. Chci mít naprostou jistotu. On... odešel? Je to možné? Proč by něco takového dělal? Respektuje snad moje přání? Nerada někoho odsuzuju, ale to se mi nezdá. On přece nikdy nikoho nerespektuje. A Alfa mu to z nějakého důvodu toleruje. Dokonce se mi zdá, že ho v tom utvrzuje. Ten tvrdohlavý černý vlk si vždycky bere co chce, aniž by bral ohled na jiné.

Jednou ke mně dokonce přišel po lovu, když už jsme měli být na řadě my, nájezdníci, a i když se sám pořádně najedl, sebral mi můj podíl. A to jen tak. Neměl žádný důvod, tedy kromě toho, že to jsem já.

Mám podezření, že po mně válečníci jdou, protože jsem jiná. Jsem nejmenší ze smečky v mé věkové kategorii a mám nejštíhlejší postavu. Na první pohled se od ostatních liším. Asi to mám po rodičích. Azurova tlupa se mi často posmívala za to, že prý moje máma zběhla ze smečky a smilnila s kojotem. Už jsem si na tu urážku zvykla. Nevím, jestli je to pravda. A i kdyby, kojoti mi nikdy nevadili. Ale pro ostatní jsou to odporná stvoření. Já vždy obdivovala jejich vychytralost.

Ale proč by mi Azur pomáhal? Jestli se to tedy dá považovat za pomoc. Nejdřív mě praštil do hlavy, aby se mohla tahle jeho stránka projevit, takže se to vzájemně ruší. Nic mu nedlužím a takhle se mi to líbí. Nemám ráda dluhy.

Zvednu hlavu a zavětřím. Možná se jen schovává a chce se mi tak pomstít mou vlastní medicínou. To by od něj bylo dětinské. Ale co bych od něj mohla čekat? Asi si chce dokázat, že je lepší úplně ve všem.

Jo, to bude ono. To na něj přesně sedí. Takový je už několik let. Starého vlka novým kouskům nenaučíš.

Nasaju do nozder ledový vzduch kolem mě. Cítím ho. Voní jako smrkové dřevo a čerstvá smůla. Ani nevím, kdy jsem jeho pach dokázala tak přesně zařadit. Možná během tolika hodin bolesti a potupy.

Jdu po jeho stopách s čenichem u země. Několikrát odbočím a po chvíli se zaposlouchám, jestli ho náhodou neuslyším. Většinou se nesnaží být potichu. Je rád, když se o něm ví. Myslí si, že se mu nic nemůže stát. To já to mám přesně naopak. Ve všem vidím hrozbu či případné riziko, a proto se snažím být nenápadná. Většinou se mi to daří. Dokážu mlčet klidně celé hodiny a chodím přirozeně potichu. Mám lehký krok. Ani nad tím nepřemýšlím.

Najednou si něco uvědomím a zastavím tak prudce, až mi trochu podjedou packy na ledu. Vyvalím oči do kamenné stěny přede mnou a pootevřu čelisti. Proč ho vůbec hledám? Mám dokonalou šanci utéct. Jestli se ten tupec někde schovává jako přerostlé děcko, není nic lehčího.

Neváhám a rychle se otáčím. Svižným krokem mířím opačným směrem, než vede jeho stopa. Nezastavuju, můj dech se mi sráží před čumákem v bílé obláčky. Srdce mi buší vzrušením. Konečně se ho můžu zbavit.

I přes své rozrušení jsem si chytla dva letce a nevšímaje si jejich pronikavého zápachu se najedla. Do žaludku nic moc, ale aspoň něco. Později si jich chytím víc.

Asi hodinu pokračuju v cestě, i když si tu časem nemůžu být jistá. Chybí mi tu slunce a obloha. Nejspíš tu nejsem moc dlouho, ale úzké prostory tunelů na mě dorážejí, i když mám zavřené oči. Vždycky jsem měla ráda otevřené prostory a volnost. Neznám lepší pocit, než běžet plnou rychlostí lesem, vnímat všechny zvuky a pachy kolem. Příjemný vánek opírající se o mou tvář a listí odlétající od mých pacek. V tu chvíli si připadám, jako bych létala. Je to jediná doba, kdy se necítím uvězněná povinnostmi ve smečce. Jsem volná.