Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Knihovna

Mám pocit, že už se mi každou chvílí podlomí kolena. Už zkrátka nemůžu. Mám hlad a jsem unavená. Letci a krysy už mi nestačí. Cítím jak jsem čím dál hubenější. Azur na tom nebyl o nic líp. Už nám byla vidět žebra. Jestli se odtud nedostaneme brzy tak... zemřeme. ,,Nemůžeme si na chvíli odpočinout?" pípnu. Podíval se na mě a přikývl. S úlevou se sesunu na zem a začnu olizovat led. Za mojí únavu nemohl jen hlad, ale i žízeň. Už několik hodin jsme nenašli tekoucí vodu. Ach. Možná už všechna zmrzla. Lehl si vedle mě a olízl mi ucho. Uklidňovalo mě to. Přeci jen mi zbývala kapička naděje. I když byla hodně hluboko, zakrytá obavami. Byla tu. ,,Pojď," řekl a strčil do mě čenichem. ,,Už?" nevěřila jsem tomu. Vždyť to byly asi tři minuty. Kolik může mít síly. Spražila jsem ho pohledem, který dával jasně najevo můj nesouhlas. ,,No tak," přemlouval. ,,Ne- e." Najednou jsem uslyšela zahvízdání a máchání křídel. Nad hlavou mi cosi proletělo. Zaostřím a zahlédnu peří. Takové zlatavé. Náhle si vzpomenu na můj sen a jsem si stoprocentně jistá, že je to sova. Okamžitě se postavím a běžím za ní. Jako blesk proběhnu kolem Azura a všimnu si jen jeho nechápavého pohledu. Chtěl abych vstala a já vstala, tak co mu vadí? Sova letěla těsně přede mnou. Letěla dost skušeně. Pokaždé když zabočila, hlasitě hvízdla. Ona chtěla, abych ji sledovala. Za sebou slyším Azurovo sípání. Běžel za mnou. Sova naposledy zamávala křídly a posadila se na zem. Otočila se na mě a zahoukala. Už to nebylo tak hlasité. Spíš symbolické.

Zastavím se a prohlížím si ji. Byla krásná. Otočila se ke stěně a zaťukala na ní zobáčkem. Zase vzlétla a odkryla vyrytou sovu. Jako v mém snu. Přesně jako v mém snu. Tak. A co teď. Přemýšlím co mám dělat. Nic mě nenapadá. Očichám obraz, ale nic zvláštního necítím. Přejedu po něm tlapkou, ale nic se nestalo. ,,Co se stalo?" zeptal se Azur když mě dohnal. Všiml si sovy a zavrčel. ,,Nech ji," stěknu na něj. Poslechl, ale nechápal to. Zkoumám stěnu, ale nic nenacházím. ,,Není ti nic." Jeho hlas zněl starostlivě. ,,Ne."
Sova znovu zahoukala a vzlétla do výšky. Roztáhla pařátek a zatlačila do kamene. Ten se zasunul a ozval se zvláštní zvuk. Teď jsem si byla jistá, že za stěnou něco je. Ano. Otevírá se průchod. Sova vlétla dovnitř a já vběhla za ní. Azur cupital za námi. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Bylo to úžasné. Obrovská jeskyně na jejíž konec nedohlédnu. Byly tu nádherné pilíře a sochy. Všude kolem nás byly stovky polic a v nich tisíce svitků. Ve stěnách hořeli v prohlubních bílé ohně. Celé to mělo tři obrovská patra. Nikdy jsem nic takového neviděla. Znám lesy, jeskyně a louky, ale tohle byla novinka. Azur dal najevo svůj údiv hlasitým výdechem. Teprve teď jsem si všimla, že všude kolem nás létají sovy a dávají svitky do polic. Když jsme se vzpamatovali šli jsme si to tu prohlédnout. Za námi se ozvali hlasité kroky a my se prudce otočili. Málem se mi zastavilo srdce zděšením. Před námi stála obří sova. Byla tak velká, že by nás dokázala sezobnout jako nic. Prohlížela si nás svýma velkýma černýma očima a já jsem si přála zmizet. Byl to největší tvor, kterého jsem viděla. ,,Zdravím," pronesla zvučným hlasem. Byl kupodivu milý. Pořád jsem se ale klepala. ,,Jmenuji se Alara a jsem strážkyně veškerého vědění," pokračovala, ,,A vy jste přišli abyste našli cestu ven."
Nevěřícně jsem se na ní dívala. Jak to může vědět? ,,Pomůžu vám, ale musíte mi věřit." ,,Opravdu?" odhodlal se Azur promluvit. ,,Ano," dodala, ,,Nasedněte na má záda," řekla a přikrčila se. Bála jsem se, že je to lest, ale něco ve mě mi říkalo, že jí mám věřit. Přišla jsem blíž a vyskočila jí za krk. Azur mě váhavě napodobil. ,,Držte se," zvolala a roztáhla křídla.