Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Říše snů √

V jednu chvíli se schovávám v jeskyni a v druhé stojím v lese. Není to obyčejný les. Je to Magický les. Můj domov. Poznávám stromy kolem mě i příjemnou jakoby vibrující atmosféru vznášející se v okolí. Mech pod mými tlapkami je příjemný a narazdíl od kamení, z kterého mám rozedřené polštářky je to výtaná změna. Jenže něco není v pořádku. Hluboko v mysli tuším, že je něco jinak, než když jsem tu byla naposledy.

Rozhlížím se a zacházím hlouběji. Prohlížím si každý detail a snažím se probudit nějakou vzpomínku, která by mi napověděla. V tom mě osvítí poznání a já má chuť se něčím praštit, že mi trvalo tak dlouho, než jsem si vzpomněla. Je léto. Sníh, který posledně pokrýval zem podemnou, zmizel. Ptáci zpívají své veselé písně a nedaleko vesele bublá potůček, který by měl správně pokrývat tuhý led. Jenže je teplo. Sluneční paprsky mě hřejí na zádech a já mám chuť z toho zívat. Je tu moc hezky.

Náhle spatřím pohyb. Objevil se napravo ode mě. Okamžitě zbystřím a napnu všechny svaly. Upřeně pozoruju kymácející se stébla trávy se sluncem v zádech. Na malý okamžik spatřím světle šedou srst a nezaváhám. Rozběhnu se, napnu zadní běhy a skočím. Vždy jsem dokázala skákat dál a výš než jiní a právě teď se mi to hodí. Hravě překonám vzdálenost mezi mnou a tím tvorem. Dopadám na záda šedé vlčice, která se pod mou u svalí na zem. Pode mnou leží Kora a směje se. Její pomněnkové oči září radostí. Stále se v nich však odráží to světýlko moudrosti, které nikdy nemizí. Začnu se smát s ní. V tom se k nám přižene Snow a skočí na mě, čímž mě odvalí od své identické sestry. Postavím se a hravě na ni zavrčím. Ona se rozběhne pryč ode mě. Bez váhání běžím za ní a za sebou slyším Kořino dusání jak uzavírá řadu.

Honíme se po nádherně rozkvetlém háji. Od tlapek nám odletuje pyl jak probíháme skrze květiny a občas se do vzduchu vznese nějaký krásně zbarvený okvětní lístek. S přehledem se dostávám do vedení. Jsem totiž nejrychlejší člen smečky a to mi nejednou zachránilo život.

Kolem nás se začnou objevovat další vlci ze smečky. Běží spolu s námi mezi stromy a obvzduší naplňuje náš smích. Nikdo se nemračí. Nikdo se nevytahuje nad druhé. Běžíme jako jeden a nevšímáme si našich bývalých rozepří, kterých nebylo málo. Vše je dokonalé. Je to ráj.

Doběhneme k velkému ohni, který stále udržujeme a posadíme se. Ne do oddělených skupin, ale hezky společně. Nikdo není sám. Sedíme v družném tichu. Vesele se rozhlédnu po všech těch přátelských tvářích a oni mi úsměvy oplácí. Zadívám se do plamenů. Jako by mě k sobě vábily. Slyším praskající dřevo a vidím neustále se měnící oheň, který jako by tančil. Je to kouzelný a hypnotický pohled. Nemůžu se odtrhnout. Praskání dřeva působí čím dál výhružněji a děsivěji. Já se však nebojím a nakláním se jěště blíže. Najednou se oheň ve výbuchu zvětší a já leknutím nadskončím. Probudí mě to z malátného klidu a vrátí do reality. Plameny se vzdouvají, jako by se hněvaly Jen nevím proč. Teplo z nich sálající se vmžiku změnilo v palčivou výheň.

Rozhlédnu se kolem sebe v naději, že někdo převezme kontrolu a začne udávat příkazy k zvládnutí počínajícího požáru. Všichni ale zmizeli a já jsem sama. Kolem mě vládne ticho naplňované praskáním ožehnutého dřeva, které jako by vydávalo svoji tesknou píseň bolesti, kterou jim působí nenasytné plameny. Oheň se šíří hrozivou rychlostí a požírá vše, co mu přijde do cesty. Je jasné, že v tuhle chvíli už je nezastavitelný. Les lehne popelem. Chci utéct, ale nejde to. Tlapy mám jako z kamene a nadokážu se zvednout. Ohnivé jazyky se ke mně blíží a nic jim nestojí v cestě.

Z ohně náhle vystoupí tři vlci. Nejdřív skrz prudkou záři, kterou vydávají plameny vidím jen siluety, před kterými jakoby oheň bojácně ustupoval. Jakmile se ale víc přiblíží, poznávám v nich Koru, Snow a Alfu. Oči mají krvavě rudé a tančí v nich odrazy plamenů. Z hrdla mi unikne vyděšené kníknutí a do očí se mi nahrnou slzy. Co se s nimi stalo? Proč vypadají takhle? Hledám v jejich očích uklidnění, ale vidím jen zlo, ze kterého mě mrazí v hloubi duše.