Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Ledová past √

Nemůžu se pořádně nadechnout. Chladný vzduch v podzemí je najednou těžší a nedýchatelný. Najednou si připadám bezmocná a malinká.

Proč on? Ze všech vlků z naší smečky to musí být on! Proč? Čím jsem si to zasloužila? Zdá se mi, že podzemí je pro nás dva moc malé. Chci pryč!

,,Kvůli tobě tu chcípnem," zuří Azur. Vrčí a cení zuby. Jeho jantarové oči září bezednou zuřivostí. Když k tomu přičtu i jeho nadprůměrnou velikost, vypadá opravdu děsivě. On by mě byl schopný zabít jediným kousnutím. Tím si jsem jistá. To je taky jeden z důvodů, proč se ho bojím. Jenže tady nemám kam utéct.

,,Stačilo by ,Díky za záchranu'," opáčím naštvaně když se trochu odhodlám. Nemá přeci právo být na mě naštvaný. I když v naší smečce mají bojovníci právo snad na všechno. Asi jim to leze na mozek.

,,Za záchranu?! Spíš za smrt. Kvůli tobě jsme v nějaké ledové jeskyni. Nahoře zuří boj a já jim nemůžu pomoct," prská nepříčetně dál. Moje poznámka ho spíš ještě víc rozzuřila. To nemám ani právo na obhajobu? A to si snad myslí, že by jediný vlk změnil průběh celé bitvy? Asi je trochu větší egoista než jsem si myslela. Ikdyž. To vlastně ani není možný.

,,Zachránila jsem ti život," řeknu a naježím se. Myslí si o sobě trochu moc. Takový nevděčný vlk by si ani takové postavení nezasloužil. Přála bych mu, aby si zkusil na týden být nájezdníkem. Schválně jestli by i po tom byl tak nevděčný.

,, Nepotřeboval jsem záchranu," osopí se na mě sebedůvěřivě. Tak to mě dopálí ještě víc. Co si to o sobě sakra myslí? Není to bůh, aby se takhle choval. Není dokonalý! Není neporazitelný! Je to obyčejný vlk! Ne hrdina! Kdy on udělal něco nesobeckého? Nebo obětavého? Nikdy!

,,Vážně?! Měla jsem tě nechat zemřít. Nekromant by byl jistě štěstím bez sebe, kdyby dostal do své armády takovýho blba!"

,,Porazil bych ho a s válkou by byl konec," odpoví namyšleně. On je vážně úplně blbej. Úplně cítím tik v mém oku.

,,Strašně si věříš. Zabil by tě, ani by sis neškrt," nemůžu uvěřit vlastním uším. On si vážně myslí, že je schopný zabít nekromanta? Uvědomuje si, že není nesmrtelný? Když ho někdo zraní, krvácí, nebo ne?

,,To nevíš jistě," zamručí.

,,To vím jistě. První pravidlo Azure. ,Nikdy neútoč na nekromanta sám'," zavrčím. Mám mu snad připomenou celý zákoník smečky? Zaspal snad, když nám ho vtloukali do hlav?

,,Děláš jako bych mohl za to, že jsme tu uvízli!"

,,Takže za to můžu já, jo?"

,,Jo," řekne jednoduše. To snad nemyslí vážně. Zachránila jsem mu život a takhle mi to oplácí? Příště ho už zachraňovat nebudu. Ať si poradí sám.

,,No, určitě jsem nás srazila do týhle díry schválně," řekla jsem uraženě. Věnuji mu nanejvýš uražený a naštvaný pohled. Jak jsem měla vědět, že tam je díra? Byl tam sníh!

,,Vždyť je to jedno. Teď najdi cestu nahoru," řekne a sedne si. Upírá na mě stejně nevyzpytatelný pohled jako dravec na svou kořist.

,,Proč já?" nechápu. Neměli by jsme hledat oba? Bylo by to rychlejší a lepší.

,,Protože já nás sem neshodil," pronese arogantně. To je poslední kapka. Je to jen ubohej, namyšlenej, tvrdohlavej, vzteklej a sobeckej vlk, který je až moc zhýčkaný životem bojovníka! Já mu dám! Nebudu se o něj starat jak o nemocný vlče. Ať si najde cestu sám. Já si najdu svoji. Schválně, jak přižije sám.

,,Víš co? Klidně si tu chcípni," uražím se a jdu temnou chodbou pryč. Je mi jedno co se s ním stane. Ať si umře. Zaslouží si to. Doufám, že už ho nikdy neuvidím.

Teď musím najít cestu ven. To je důležité.

***

Stěny jeskyně jsou vlhké a promrzlé ledem. Je tu spousta rozcestí a chodeb. Jeden by se tu hned ztratil. Připomíná mi to tu nějaký labyrint. Moje oči si už zvykly na tmu tady dole, takže mi zrak nedělá problém. Vidím docela dobře. Sice ne tak daleko, ale to je jedno.

Náhodně odbočuju, ale východ není v dohledu. Nevím, jak dlouho už jdu, asi dost, začín1 mi kručet v břiše. To jsem tu tak dlouho? Ani se mi nezdá, ale když to říká žaludek...

Zastavuju, nastražím jsem uši a čekám. Netuším co tu žije, jestli vůbec něco. Zjistit to ale musím. Nemůžu tu přece přežít bez jídla.

Slyším... kapaní vody. Slyším... škrábání. Takové tiché. A doplňuje ho občasné písknutí podobné tomu myšímu. Dokonce se ozývá i takový plácavý zvuk. Přichází to z horní stěny chodby. Zvedám hlavu. Něco je nade mnou. Snad to bude k jídlu.

Připravuju se, cvičně kroužím lapatkami a skáču.

Chytím do tlamy něco chlupatého a okřídleného. Srst to má zcuchanou a smradlavou. Chce se mi z té chuti zplstnatělé srsti zvracet.

Ale ucítit na jazyku teplou krev je blaho. Ten tvor je malý, ale na částečné zahnání hladu musí stačit.

Chystám se sníst svoji trofej. Ovšem osud mi nepřeje.

Do mého zorného pole se nacpe Azur. Stojí tam jako stín a zírá na mě. Ten pohled je mi hodně nepříjemný. Takový upřený. Snad ani nemrká. Z jeho očí poznávám, že má očividně hlad stejně jako já. A to je špatně. Nemohl zůstat tam? Proč šel za mnou? Pořád je to člen mé smečky, takže musím poslechnout zákon.

Zamručím a vyplivnu tvora na zem. Odstupuju. On skloní hlavu a očichá kořist. Mou kořist. Nejspíš přemýšlí, jestli mu to bude stačit.

Jakmile věnuje veškerou pozornost kořisti, napínám svaly a rozbíhám se do tmy.

Takže, jen bych chtěla nějaké komentáře- jestli se vám to líbilo. A napište mi co si myslíte- může za tuhle situaci Kaira nebo Azur?