Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Další noční můra

Nejdřív bych moc ráda poděkovala za sladkou stovku (100 přečtení). Pokusím se udělat tuhle kapitolu co nejzajímavější. ☆;)

Od té chvíle co jsem ho nazvala přítelem nepromluvil ani slovo. Nechápu to. Copak jsem řekla něco špatného? Začínám mít pocit, že ho tak ještě nikdo nenazval. Možná nemá přátele. Možná tou svou povýšeností jenom maskuje smutek. Chystali jsme se jít spát. Únava nás dostihla a já se schoulila do klubíčka. Byla mi zima. Byla jsem ve vodě moc dlouho. Azur si lehl těsně ke mně. Zahřálo mě to. Vypadalo to, že zbytek noci proběhne v klidu. To jsem se mýlila.

Procházela jsem nádherným horským prostředím. Je to tu moc hezké a... povědomé. Jako bych tu už někdy byla. Ne, jsem si stoprocentně jistá, že jsem tu nikdy nebyla. Všechno to je jak jedno velké dežaví. Neuvěřitelný. Počkat, co? To je... ona. Ta šelma z mého minulého snu. Nastražila své velké uši a podívala se na mě. Běžela pryč. ,,Počkej!" zavolala jsem, ,,Kdo si!" Nevím proč, ale myslím, že to nebyl obyčejný sen.
Zavedla mě do jeskyně a zmizela za rohem. Hledala jsem ji, ale byla pryč. Vyšla jsem tedy ven a zjistila, že je noc. Hory začali vypadat děsivě. Zvláštní, nikdy jsem se tmy nebála. Měsíc se zbarvil do ruda. Opět se z krásného snu stává noční můra. Ozvalo se mrtvé zavytí. Ne, ne, ne. Oni ne. Z průsmyku se vyřítila celá smečka lebků. Utíkala jsem, ale bylo to k ničemu. Dohnaly mě a srazily k zemi. Do tváře se mi opřel smrdutý dech. Zavrčel a sevřel mě v čelistech. Zavřela jsem oči. Otevřela jsem je opět až v temnotě. Seděla jsem na neviditelné podlaze a dívala se nevím kam. Najednou se přede mnou objevila obří kobra. Začala se kolem mě otáčet. Když promluvila měla kupodivu sametový a milý hlas. ,,Jen spi. Neboj se a zavři oči. Spi." Začala jsem být unavená. Oči se mi sami zavírali. ,,Ne nedělej to. Neposlouchej kobru," zařval další obří had, který se vyřítil z tmy. Byl to ten stejný jaký mě minule sežral. Jeho slova mě probrala. Stejně jako přišel tak taky zmizel. ,,Spi," pokračovala kobra. Nahla se k mé hlavě, ,,Spi. Jako tvá matka!" změnil se její hlas během vteřiny na strašlivý řev.

Probudilo mě šťouchnutí čenichem. Otevřela jsem oči a spatřila Azura. Stál u mě a tvářil se ustaraně. Ten výraz na něj neseděl. Nikdy se tak netváří. ,,Co se děje?" zeptala jsem se zmateně. ,,Strašně ses třásla. Není ti nic?" zeptal se. On se o mě bojí? No ne. Možná je to všechno pořád jen sen. Zvláštní šílený sen.