Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Poslední úkol

Co tím myslela? Jsme vlci- nemáme prsty- jak se máme držet. No kousnout ji nechci. Dál jsem už nemohla myslet, protože vzlétla. Zvláštní, letí úplně vyrovnaně. Vůbec se netřese. Je to jako by jsme ani neopustili zem. Odvážila jsem se rozhlédnout a nemohla jsem potlačit úžas. Jestli je to ze zdola nádherné, tak ze shora je to... je to... hmm. Ani to nejde popsat. Vypláznu jazyk a narovnám se. Byl to skvělý pocit. I Azur se uvolnil. Jazyk mu poletoval u tlamy a oči měl přivřené. Vypadal srandovně. Uvolněně jsem se zasmála, což bylo poprvé za dlouhou dobu. ,,Líbí se vám let?" zeptala se Alara a i když jsem jí neviděla do tváře, tak jsem si skoro stoprocentně jistá, že se usmívá. Určitě se snažila, aby byl let co nejlepší. Možná se tím jen chlubila, ale to mi přišlo nepravděpodobné. Začali jsme klesat. Alara hladce přistála na takovém volném place. My jsme seskočili, i když jsem si přála, aby let pokračoval. Tady v té části knihovny bylo jen pár polic se svitky. Skoro celý prostor zabýraly obrazy. Museli je malovat hodně šikovní tvorové. Byly nádherné a do detailu dělané. Všechny ale vyobrazovali jen šest různých zvířat. ,,Co jsou zač?" zeptala jsem se a pozorovala je. ,,To jsou strážci. Všichni dohromady střežíme rovnováhu," odpověděla Alara. Ta zvířata jsem si prohlédla líp a přibližně určila co jsou zač. Kojot, sova, jelen, nějaký medvěd a... dva hadi. Jeden z nich byla kobra a ten druhý... nevím. Vím jen, že... jsou to ti z mích snů. ,,Jak se jmenují?" zeptal se Azur. ,,Šakal se jmenuje Karal, panda Bonba, kobra Elbera a had Moruk." ,,A co jelen?" hned jsem si všimla, že něco vynechala. ,,Vše se včas dozvíš. Nejdřív si chci promluvit s každým zvlášť," požádala a jako první s ní šel Azur. Byla jsem naštvaná, že mojí otázku prakticky ignorovala.
Radši jsem se tedy odebrala do své hlavy. Přemýšlela jsem nad tím, proč se mi zdálo o strážcích když jsem je v té době ani neznala? Podívala jsem se na polici se svitky a jeden vzala opatrně do zubů. Poslala jsem ho po zemi a tím se rozvinul. Byli na něm namalování strážci a pod nimi nějaké čáranice. Zvláštní, já jim rozumím. Psalo se tam o nich. Najednou jsem za sebou zaslechla Alařin hlas: ,,Toto písmo je začarované a proto mu rozumí každá bytost." ,,Aha." Stejně jsem to nechápala. Azur si sedl vedle mě. ,,Teď ty," strčil do mě. Vstala jsem a šla za Alarou. Došli jsme do menší části knihovny. ,,Víš proč se ti zdálo o strážcích?" zeptala se. ,,Jak to víte?" Zasmála se: ,,Já vím všechno." ,,A proč jsi se mnou chtěla mluvit?" nechtěla jsem zdržovat. ,,Musíš se naučit být trpělivá. Víš, tvé sny nejsou obyčejné. Když jim budeš naslouchat, pomůžou ti. Nemůžu ti toho říct moct. Moruk si myslí, že všechno má svůj čas a důvod. Nebyl by rád kdybych ti prozradila vše. Aniž by jste to věděli, prošli jste mím labyrintem." ,,Počkat, tvým labyrintem?" nechápala jsem. ,,Ano. Postavila jsem ho, aby byla knihovna v bezpečí," nenechala se rozptýlit. ,,Mám pro tebe úkol. Dám ti nějaké svitky a ty je předáš fialovým očím." ,,Dobře," souhlasím i když to nechápu. V tom přiletěli dvě sovičky a připli mi kolem krku řemínek s truhličkou. Byla kupodivu lehká. ,,Jedna má strážkyně vám ukáže cestu ven," řekla a pokynula hlavou. Kolem mě proletěla sovička a zahvízdala na mě. ,,Děkujeme," poděkovala jsem a běžela za naším novým průvodcem.

Chystali jsme se vyjít z velkého kruhového otvoru když jsem si všimla, že ve zdech jsou různé drahokami. Vyšmodrchala jsem si jeden lesklý obrázek ze srsti a vložila ho do malé dírky ve stěně. Přesně tam zapadl. Teď na nás má sova upomínku. Rychle jsem se rozběhla za Azurem abych ho dohnala. Konečně se dostaneme ven.