Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Útok √

Probudil mě jakýsi vzdálený zvuk. Pronikl noční krajinou až k mým uším. Byl tak tichý, že bych si klidně mohla myslet, že to byla jen ozvěna ze snu a nic se neděje. Jenže se mi zrovna často nestává, že bych se jen tak probouzela ze spaní.

Vstávám a jsem už naprosto bdělá. To je také talentem většiny lesních vlků. Je to způsobené neustálým nátlakem ze strachu, že se něco stane.

Zaposlouchám se. Kromě normálních nočních zvuků není nic slyšet. Nic podezřelého. Slyším pravidelné oddechování dvou vlčic, které se mnou sdílí doupě. Není zrovna obvyklé, že členové rozdílných skupin mají společné doupě, ale není to zakázané.

I když se vše zdá být v naprostém pořádku, stále mám ten neblahý pocit. Něco není v pořádku. Cítím to. Zajímalo by mě, jestli je i Rascou vzhůru, nebo jestli to probudilo jen mě.

A znovu. Ten zvuk. Jakoby hodně vzdálené, tiché a dlouhé zasýpání. Skoro neslyšné. Ale bylo tady.

Probudím Koru a Snow rozhodnuta, že zjistím o co jde.

,,Co se děje?" zeptají se rozespale. Mžourají při tom do tmy před nimi.

,,Nevím," přiznám a trochu se zastydím. Je pravda, že to musí znít hloupě.

,,A proto nás budíš?" nechápou, ale už se protahují. Vědí, že něco přijde.

,,Věřte mi a pojďte za mnou," přemlouvám je šeptem. V hlase mám naléhavost a prosím je očima.

,,Fajn," řekli jednohlasně. Někdy je vážně lehké je přemluvit. Milují tajemno a hrnou se do něj po hlavě, aby všechno viděli a věděli.

O chvilku později

Plížíme se táborem pryč do lesa. Dáváme si přitom pozor, aby nás nezahlédly noční hlídky. To co děláme je zakázané. V noci se nesmíme pohybovat mimo tábor. Vím, že za to dostaneme trest až se vrátíme. Ale mám takovou nesnesitelnou potřebu zjistit, co udělalo ten zvuk.

Obcházíme všechny stezky a stromy a větříme. Snažíme se najít jakoukoli stopu, která by dokazovala přítomnost něčeho, co sem nepatří.

,,Kairo!" zavolá na mě najednou Kora odněkud zpoza keře. Okamžitě k ní přibíhám a ptám se, o co jde. Packou mi ukazuje svůj nález.

Dívám se na hlubokou a velkou stopu podobnou té vlčí. Sníh v místě drápů je silně proražený až na hlínu. Vím, komu ta stopa patří. A je čerstvá. Je jich tu víc a je tu víc vyšlapaných cest. To není dobré. Kora také ví naprosto přesně, kdo to tady nechal.

Utíkáme zpátky k táboru a doufáme, že není pozdě. Sníh nám křupe pod tlapkami. Už nemyslíme na trest. Jen se snažíme, aby o nás smečka věděla. Musíme je varovat.

Jen co vstoupíme na hranici tábora naražíme na námi tak vyhledávanou a vyprošenou noční hlídku.

O pár chvil později zní táborem poplach. Všichni jsou vzhůru a čekají na útok. Stojíme připraveni kus od hranice tábora. Jsme seřazeni ve třech řadách. Už máme vytvořenou formaci a jen čekáme. Jestli jsme vyhlásili poplach zbytečně, budeme mít opravdový problém.

Nevím jak se to stalo, ale několik z nás najednou leží nehybně na zemi. Mezi stromy se ozývá táhlé mrtvé vytí, které symbolizuje útok.

Přichází první vlna. Svírají se mi vnitřosti a skoro nedýchám. Celým tělem se mi rozléhá takové zvláštní brnění, které cítím vždy před bojem. Srdce mi bije o závod. Jsem hrozně nervózní.

Z lesa se vynoří pět lebků (tak říkám Nesmrtelným). Vrčí a od tlam jim létají sliny. Oči jim rudě září a zračí se v nich touha zabíjet. Pohled na ně je vždy nezapomenutelný.

Vrháme se na ně. Zatím jen nájezdníci. Strategii nikdy neměníme. Zatím fungovala vždycky.

Několik z nás jim vyskočí na záda. Jiní (mezi nimi i já) běhají kolem nich a kousají je do nohou. Náš útok je má zmást a vyvolat u nich předčasné běsnění a dezorientaci.

Ohánějí se po nás zuby i drápy. Nikdo nechce být zasažen. To by nebylo příjemné.

Někteří z nás odlétají hodně daleko, když do nich nesmrtelní narazí. Je nás ale hodně a ani nemusíme být tak schopní bojovníci, abychom je donutili utéct.

Úspěšně jsme je porazili, ale pár z nás je zraněných. Někteří dost vážně a jiní jen tiše leží ve sněhu.

Myslíme si, že je konec, ale není.

Přibíhají k nám další. Ještě větší. Připadám si jako v noční můře.

Na ně zaútočí všichni. Mám v tom zmatek. Všude kolem mě pobíhají bojující vlci. Nájezdníci se drží ve slepých bodech lebků, obránci se sypou na nohy obřích nepřátel a bojovníci trhají. Ani jsem si nevšimla, kdy se mi to stalo, ale po levé lopatce mi stéká pramínek teplé krve.

Sníh se barví do ruda. V téhle chvíli mi zima krásná nepřipadá. Vidím jen bolest. Krása jakoby ustoupila. Jakoby se zalekla těch nestvůr. Slyším křik, vrčení a kňučení.

Všimnu si temného stínu v pozadí. Nekromant!! Co ten tu dělá. Nemá tu být. Nikdy se útoků neúčastnil. To je to tak vážné?

Nejsem jediná kdo si ho všiml. Vidím k němu běžet černého vlka.

Ne! Co si o sobě myslí? Na poražení Nekromanta je zapotřebí celá armáda a on ho chce zabít sám?! Je to vůbec možné?

Běžím za ním. Nenechám přece zbytečně zemřít nějakého tupce ze smečky. To nejde.

Pozdě. Nekromant si ho všiml. Ten vlk to bude mít za chvíli spočítaný. Umře!

Skáču a srážím ho k zemi. Najednou se se mnou celý svět zatočí. Padám i s vlkem do nějaké díry. Propadla se pod námi zem a my tvrdě dopadáme na ledovou zem. Zabolí mě z toho bok na který jsem dopadla. Naštěstí jsem si nevyrazila dech.

Vlk mě ze sebe nevrle setřese a zamručí.

Postavím se a zjišťuju, že jsme v jeskyni. Nad námi je díra, která teď zarůstala pevným ledem. Nekromantovi čáry. Jsme uvězněni sami v ledové pasti. Zoufale a vyděšeně se nadechnu. To se nemohlo stát.

Zase se ocitám na zemi. Zmateně vzhlédnu. Stojí nade mnou černý vlk a naštvaně vrčí.

,,Cos to udělala?" zavrčí děsivě a zírá na mě u toho jantarovýma očima plnýma vzteku.

S hrůzou i odporem si uvědomím s kým tu jsem uvězněna. Zalapám po dechu. To není pravda.

Azur. Jsem tu uvězněná s Azurem!

Omlouvám se, že tahle kapitola není nic moc,  některé věci zkrátka opravit nejdou.