Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Pravda bolí

Nesl mě na zádech snad celou věčnost. Nemůžu tomu uvěřit. Musí být vážně hrozně silný. Když si to tak vezmu, tak odvalil asi stokilový kámen. ,,Dobře už mě můžeš pustit," řekla jsem otráveně. Strašně jsem se nudila. ,,Ne, nemůžu," ohradil se. ,,Copak jsem ti přirostla ke kůži?" ,,Ne, ale bolí tě hlava." ,,Už ne," řekla jsem a začala sebou šít. ,,Jak chceš," řekl a sedl si. Já mu spadla ze zad. ,,Au!" vykřikla jsem. ,,Říkala jsi, že chceš jít po svých." ,,To jo, ale nemusels mě tak krutě schodit," postěžovala jsem si. Najednou se ozvalo křupnutí. ,,Co to bylo?" zeptali jsme se najednou. Rozhlíželi jsme se a hledali to co vidalo onen zvuk. Kameny tu byli divně rozházené jinak nic zvláštního. To je... zvláštní. Jako by se mi pod nohama třásla zem. Azur to nejspíš taky cítil, protože nastražil uši. Byla jsem připravená na obří krysu, ale na to co to bylo mě nic připravit nemohlo. Ze země vytryskl horký vzduch. Pálil a zvláštně smrděl. Těch vzdušných gejzírů bylo víc. Všude kolem nás praskala zem a z ní gejzíry. Rychle jsme utíkali pryč. Ty výpary strašně páchly. V tom mi to došlo. ,,Nedýchej ty vý..." nedořekla jsem protože mi přímo u hlavy vybuchl další gejzír. Zarazila jsem se a sedla si. To byl přímý zásah. Cítila jsem jak se mi rozšířili zorničky. Cítila jsem se divně. Azur si toho všiml a přiběhl ke mně. ,,Si v pořádku?" zeptal se starostlivě. ,,Jo... jo, jasně?" vykoktala jsem zmateně. Nedokázala jsem jasně přemýšlet. ,,Poběž!" křikl na mě. ,,Proč?" zeptala jsem se. Nechápala jsem proč mám utíkat. Zbláznil se snad? Všechny zvuky jsem vnímala jen napůl, stejně tak celé okolí. Asi zjistil, že mluvit se mnou nemá smysl. Hodil si mě proto na záda a utíkal. Za chvíli byl však i on zasažen gejzírem. Běžel však dál. Já jsem se na něm kroutila a něco žvatlala. ,,Proč utíkáme," zasmála jsem se. Neměla jsem pojem o čase. Za nějakou dobu zastavil a zhroutil se na zem. Já z něj se smíchem spadla. ,,Ještě jednou," poprosila jsem. Zatřepal hlavou a já si všimla, že se mu taky rozšířili zorničky. Za chvíli se smál se mnou. Povídali jsme si a vyprávěli historky. Když povídal o začátku svého výcviku nemohla jsem uvěřit vlastním uším.

,,Co že," zasmála jsem se tomu co řekl. ,,Slyšíš dobře. Náš učitel o vás prohlásil, že jste jenom na odlákání pozornosti. Prý jste jen obětní beránci," dořekl a zasmál se. ,,Ale tvůj učitel je pako," zasmála jsem se. ,,Nejvtipnější je, že na tom něco bude," řekl. Nemohli jsme se přestat smát. Ani nevím co na tom bylo k smíchu. Vlastně nic.

,,Jak si to tenkrát myslel tím že jsi chytřejší než si myslím?" zeptala jsem se když účinky plynu zeslábly. ,,Víš prošel jsem trochu jiným výcvikem než ostatní." Víc mi ale neřekl. Přestala jsem to tedy řešit a radši šla spát.

Doufám, že se líbí.
Potěšil by mě komentář, případně vote. Děkuju.