Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Pronásledována √

Běžela jsem rychle a neslyšně. Nezastavovala jsem. Mé svaly pociťovaly únavu víc a víc. Tížila mě. Mé packy byly jako z kamene. Můj dech se mi zadrhával v hrdle. Chladný a vlhký vzduch jeskyně mi lezl na mysl. Všude jen tma, led a kameny. Nevěřila bych, jak rychle atmosféra podzemí pohltí myšlenky. Moc bych si přála cítit čerstvý vzduch. Nebo vidět světlo. Jako by mi kamenné stěny svírali duši. Ticho tady dole bylo přímo ohlušující.

Namysli jsem však měla jediné. Musím pryč... pryč odtud. Najdu cestu ven a vrátím se ke smečce. A toho tupce tu nechám, aby mu našlo cestu ven jeho ego. Co by se změnilo? Pro mě hodně věcí. Byla bych volnější. Ve smečce by bylo o jednoho tyrana míň. Sice by tam byli další jako on... Vlastně ne. Nikdo není tak hrozný jako on. Mně chybět nebude. Má to vůbec nějaké minus? Možná pocit viny, že jsem ho tu nechala. Jenže ten by časem zmizel, stejně jako vzpomínka na noční můru.

Jsem tak hloupá. Sledoval mě a já o tom neměla ani tušení. Jak to udělal? Sledoval mě snad celou dobu? Sleduje mě i teď? Není náhodou hned za mnou? Ne, to je nesmysl. Musela jsem mu zmizet z dohledu už aspoň před pěti minutami.

Nebo ne? I přesto, že vím, jak nesmyslná je ta obava, nějaký nepopsatelný pud mě nutí se otočit. Ujistit se, že jsem skutečně sama. Nic. Není tam. Proč by tam taky byl?

Počkat. Neběžela jsem už tudy? Otáčím se snad v kruhu? Zírám na ledem pokryté stěny a snažím se si vzpomenout. Nejsem si jistá. Všude je to stejné.

Fajn, jsem jen ve stresu. Určitě je to úplně jiná cesta. Nikdo mě nesleduje. Jsem sama a nemusím se starat o nikoho jiného než o sebe. Jsem naprosto volná. Teď a v tuto chvíli nemám žádné závazky. Teď si odpočinu a najím se. Musím se uklidnit. Třeba se budu moct i prospat. Jen si najdu nějaké suché místečko bez ledu a budu se modlit, abych neumrzla.

Za nedlouho jsem našla místo, kde na stěnách hnízdilo desítky těch létajcích myší. Ještě jsem neviděla, aby nějaký tvor spal hlavou dolů zatímco ho drží od pádu jen jeho malinké nožičky. Zdá se mi docela zajímavé a jaksi srandovní. Teď se krčím pod jejich hnízdem a dívám se na ně hladovýma očima. Občas některý z nich tak zvláštně vypískne. Mačkají se jeden na druhého jakoby snad tento jeskyní komplex nebyl dost velký. I když musím uznat, že bych dala nevím co za to, abych se teď mohla k někomu přitulit. I přes mou dlouhou srst se mi ledový chlad zakusuje do kožichu čím dál tím víc. Bezradně vzpomínám na kruté zimi v Magickém lese, kdy jsme se v nekonečných nocích zahřívali s Korou a Snow tím, že jsem leželi těsně u sebe. Cítila jsem teplo a přátelství. Zdálo se mi to jako samozřejmost, jenže když jsem teď sama a nemám nikoho ke komu bych se přitiskla, vidím, že jsem si těch chvil měla vážit víc.

Ztrápeně vydechnu a od tlamy mi vzejde pára. Musím se vzchopit. Nastal čas počechrat těm letcům nervy. Zakroutím lopatkami, abych uvolnila ztuhlé svaly. V tomhle chladu rychle tuhnou.

Odrážím se k vysokému skoku a když scvaknu čelisti, ucítím krev a příjemný pocit vítězství. Můj zuřivý útok vyděsí celé hejno, které teď s hlasitým pištěním poletuje kolem mě. Pouštím svoji kořist a využívám vzniklého zmatku. Cvakám čelistmi a skáču v kruzích. Skoro pokaždé chytnu dalšího tvorečka, takže než všichni odletěli, měla jsem u nohou pěknou hromádku kořisti.

Unaveně si lehám a chystám se pustit do hostiny, díky které si na nějakou dobu zaplním břicho. Najím se možná líp, než bych se najedla při průměrně úspěšném lovu ve smečce. Z mé spokojené chvilky mě vyruší náhlý nepříjemný pocit. Něco mrazivějšího, než ten led na kterém ležím. Jako by mě někdo propaloval pohledem. Neústupným a nepřetržitým. Polije mě chlad.