Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Nejsi sám ✓

On snad nikdy nezavře tlamu. Od poslední zastávky pořád jen mluví. Nechápu, jak to dokáže. Jak dlouho to už je? Přestala jsem ho vnímat už asi před hodinou a to se tu čas určovat nedá.

Jen sem tam zachytím pár slov, když probourá mou bariéru ignorace. Bla bla... Proč posloucháš... bla bla... ještě... bla bla... jestli... bla bla...já... bla bla. A takhle žvaní celou dobu. Nejspíš toho má spoustu na srdci. Ale asi se spletl, jestli si myslí, že mě to zajímá. Ať se klidně vypovídá, když mu to dělá dobře, jen nemůže čekat, že ho budu poslouchat.

Pokud to správně chápu, tak si myslí, že mám místo mozku ořech. A proč? Protože mám i tady dole respekt k pravidlům. Podle mě to není nic špatného. Kdyby on poslouchal pravidla, vůbec bysme tu v první řadě nebyli. Čím dál tím víc lituju, že jsem mu pomáhala. Něco tak hloupého si snad ani nezaslouží existovat.

Jenže kdykoli na to pomyslím, vím, že kdyby jsem mohla vrátit čas, stejně bych ho zachránila. Protože je to něco, jako moje povinnost. Ale ne povinnost daná zákonem smečky, ale povinnost daná mým svědomím. Vím, že bych ho nemohla nechat umřít. Navždy bych si to vyčítala. Přestože ho nenávidím.

Také říkal něco o tom, že jestli tak moc chci pravidla, tak nějaká vymyslí sám. To by ovšem byla katastrofa. Umím si živě představit, jak by to vypadalo. Jeho pravidla by byla určitě samé já já já. Jo, a počkat, malém bych zapomněla dodat... Já.

Nejspíš by to poté bylo tak, že bych musela skákat přesně podle toho, co by si usmyslel, i kdyby to byla sebevětší hloupost. Třeba bysme museli každou hodinu stavět na jídlo, které bych mu samozřejmě musela nalovit.

Svým způsobem je asi dobře, že nechce hrát na pravidla smečky. Díky tomu budu mnohem volnější. Až na něj tedy. Jenže jeho se nezbavím.

,,Třeba bys mi mohla říkat Pane, nebo Alfo, jestli ti to bude příjemnější," pokračuje na oko zamyšleně, ,,Alfo by se mi ale líbilo víc, takže Alfo."

Já už to opravdu nevydržím. Nemám na to. Zešílím z něj.

Zprudka se na něj otočím a spražím ho tím nejchladnějším pohledem, až sebou cukne.

,,Můžeš aspoň na chvíli zavřít zobák?!" zařvu na něj, a pak si ulevím, ,,U všech Strážců!" Veškerý hněv je najednou menší a snesitelnější.

Trochu ho to zarazí, protože jsem doteď cestovala potichu. Asi nečekal, že si troufnu na něj zakřičet. I mně to znělo nepřirozeně, ale nedal mi na výběr. Nechtěla jsem na nás upozorňovat, ale on tady doslova řve: Tady jsme! Vždyť o nás musí vědět celé podzemí.

Jak on mě štve. Začínám si opět říkat, že by bylo lepší cestovat samostatně. Radši se nechám sežrat, než abych ho musela dál poslouchat. A navíc, kolik krys se tu může potulovat? Od té potyčky se žádná neukázala. Ani jejich pach jsem necítila, ani jsem je neslyšela. Třeba jich tu tolik není.

Vždycky, když už si to říkám, představím si Koru a Snow. Možná už je nikdy neuvidím. Možná už nikdy neuvidím světlo, stromy, nebo měsíc. Všechno jsem ztratila. Azur je teď má jediná vzpomínka na smečku.

Kolik mi teď bude chybět věcí. Vždy, když nastane dlouhá chvíle ticha, utápím se v chmurných myšlenkách. Už možná nikdy nepoběžím Magickým lesem. Nepoběžím... Možná ho už ani neuvidím. Nebudu v noci pozorovat magické mušky, nebudu pozorovat hvězdy, ani nebudu výt na měsíc.

Ano, zbyly mi jen vzpomínky. Vzpomínky, které mi přináší pouze smutek, protože mi připomínají, co jsem ztratila.

V zamyšlení nedávám pozor na cestu, když mi to najednou podjede na ledu. Narazím si čumák a natáhnu se na zemi.