Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Jak to u nás chodí √

Po včerejší noci a setkání s Azurem se cítím tak nějak zase na svém místě. Opět na mě doléhají pravidla smečky a svazují mě, abych neudělala žádnou hloupost. Je to tu sice dost přísné a občas neférové, ale aspoň se minimalizují rvačky mezi vlky. Nemůžu sice děkat skoro nic bez dovolení výše postavených, ale vlastně jsem ani nikdy neuvažovala o tom, že bych smečku opustila. Přemýšlet nad tím není nikdy dobrý nápad. Samotáři zpravidla umírají. Každý potřebuje společnost. A i když jsem trochu tichá a nevýrazná, somotářsky bych žít nemohla. Nejen proto, že se neumím pořádně bránit, ale taky protože nemám samotu ráda.  Jsem sice trochu lehkomyslná a netrpělivá, ale jsem ve své práci nájezdníka dobrá. Ti kteří mě znají dobře, ví, že jsem hodně energická a divoká. Ti kteří se o mě nezajímají mě znají jako klidnou a poslušnou členku smečku.

Ještě nejsem tak úplně v pořádku. Stále jsem vyhublá a kondici si musím znovu obnovit. To nejsou věci, které se spraví za den. Ale energie se mi vrací rychle a zranění se léčí s léčitelovou pomocí skoro okamžitě. Taky tomu pomáhá naše krev. Zotavujeme se rychle. Rychleji než jiní tvorové.

Proto mě povolali na lov už dnes. Normálně by mě nechali ještě tak dva dny odpočívat, ale smečka je velká a je zapotřebí každý lovec.

Nájezdníci jsou tady něco jako lovci. Jsou tvořeni těmi nejrychlejšími a nejpružnějšími vlky ve smečce. Máme taky docela talent na rychlé reakce a strategické myšlení. Naše myšlenky běhají nekonečný maraton. Nikdy nepřemýšlíme jen nad jednou věcí a těžko udržujeme pozornost když to není nezbytné. Jsme trochu hyperaktivní. Těžko se unavujeme.

A navíc začal padat sníh. Začala zima. Moje nejoblíbenější období. Mám ráda sníh a chlad. Vždy se cítím v zimě jako malé vlče. Mám chuť skákat a běhat mezi padajícími vločkami. Les je v tuhle dobu skutečně magický. Sněhový koberec všude kolem. Lístky zamrzlé do ledových kapiček. Zamrzlé jezero na kterém to skvěle klouže. Všechno to mám moc ráda. A ještě radši v tuhle dobu pozoruju magické mušky, které jsou jediným hmyzem, který neumrzá a zůstává aktivní. Podobají se světluškám, ale svítí modře až fialově. Je to prostě kouzelné.

Také jsem tu jediný bílý vlk. No přesněji řečeno, mám bílou srst, která je občas někde protkaná stříbrnými chlupy a mám světle modré až skoro bílé oči. Prostě do zimního prostředí perfektně zapadám.

To je další důvod proč jdu na lov. Má bílá srst mi poskytuje jistou výhodu ohledně maskování.

A tím se dostávám do současné chvíle.

Pomalu se plížíme zmrzlou krajinou a našlapujeme tišeji než obvykle. Stačilo by jediné křupnutí sněhu pod tlapkou a kořist se vyplaší. Jdeme v menším půlkruhu, aby jsme byli nenápadnější a aby kořist měla menší šanci utéct.

Jsme na stopě dvoum srnám a jelenovi. Tato zvěř zanechávala docela výrazné stopy ve sněhu. Nedalo se je nevidět. V zamrzlé krajině se spíš spoléháme na sluch a zrak než čich. Všechny pachy se totiž mísí.

Teď už jsme jen pár metrů od nich. Já i ostatní vlci se beze slov začínáme roztahovat do kruhu, abychom zvířata obklíčili. Stále se drží bezvětří, což je pro lov dokonalé. Nemusíme se bát, že by nás ucítili. Máme skvělou zankovou komunikaci, takže ani nemusíme mluvit a víme, co máme dělat. Kromě nájezdníků nikdo takovouto komunikaci neumí. Je to takové naše tajemství.

Jedna srna zvedne hlavu a zastříhá ušima. Hned na to se rozhlédne kolem sebe. Vidím, jak napíná a uvolňuje svaly. Její neklid vicítili i zbylá dvě zvířata a také se začala rozhlížet s našpicovanýma ušima.

Je mi jasné, že nás slyšela. Někdo musel udělat chybu. A i když nás ještě neviděli, určitě budou v pozoru ještě dlouho. A nakonec odběhnou pryč.

Musíme zaútočit hned, jinak je už ani trochu nepřekvapíme.

Podívám se na hnědého vlka vedle sebe. Jmenuje se Rascou (Raskou) a vede tenhle lov. Je to nejlepší nájezdník. Já jsem sice nejrychlejší, ale držím se v celových dovednostech až na druhém místě.

Rascou na mě dvakrát kývne a natotočí hlavu k býložravcům. Při tom ze mě nezpouští oči. Tohle znamení znamená ''zaútoč jako první a nažeň je do pasti".

Na nic nečekám a vybíhám z úkrytu. Přitom vrčím a cením zuby. Skáču sněhem směrem k nim a rychle se přibližuju.

Kopytnatci se vyděsili a začali utíkat. Přitom dělali dlouhé skoky díky jejich dobře stavěným nohám.

Sníh mi v běhu moc nebrání. Připadám si, jako bych létala. Bleskově běhám kolem nich a naháním je k ostatním vlkům, ale jsou moc rychlý a jejich počet se špatně hlídá, aby se nerozutekl. Rascou to asi pochopil a tak mi hned běží na pomoc dva vlci. On byl vždy všímavý.

Společně je naháníme do pasti a vlci v úkrytech je rychle usmrcují.

Večer

Už jsme zpátky v táboře a já poslušně s ostatními nájezdníky čekám až budeme na řadě.

U nás je totiž taková hyerarchie, která se nesmí porušovat za žádných okolností. Nejdřív jí alfa a mudrcové, poté léčitelé a bojovníci, obránci a nakonec my.

Nevím proč to tak je, ale je to tak. Občas nad tím přemýšlím. Kořisti je přeci dost, tak proč pořád jíme odděleně. Nemohli bysme snad jíst jako rodina? Tento zvyk nás všechny jen víc oddaluje. Není možné, aby jsme se spřatelili s ostatními skupinami, když jsme pořádně spolu jen když bojujeme.

Je to jako ve lví smečce. Lvice loví a odedřou všechnu práci a stejně žerou první líní lvi. Není to fér, ale je to zákon. Jeden z mnoha. Ostatní skupiny ani neumí pořádně lovit. Aspoň si to myslím. Tak proč nepřiznají, že jsme pro smečku důležití?

Konečně jsme na řadě my a tak se pouštíme do zaslouženého jídla. Sice všechno nejlepší vyjedli sobečtí a nenasytní bojovníci a mudrcové, ale jídlo nemusí být přímo dobré. Stačí, když se dá jíst.

Dneska už by se jinak nic zvláštního dít nemělo.

Nejspíš bude i zbytek noci klid.

Doufám, že se kapitola líbila.
Potěšilo mě zjištění, že tuhle knihu někdo četl. Díky.
Chtěla bych zmínit, že jedna talentovaná osoba jménem EsTerinka píše knihu Poslední mirok. Odehrává se to ve stejném světě z pohledu jiných charakterů, které se vyskytnou v druhém díle Opuštěných.