Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Vlk bez vlka nepřežije √

Nevím, jak mám cítit. Asi dobře, protože už nejsem sama. Já prostě potřebuju společnost, jinak se zblázním. I když ta společnost není zrovna příjemná. Jsem hold společenský typ a svého společníka si nemůžeme vždycky vybírat, no ne? Dala bych sice cokoliv za to, aby tu se mnou byl někdo jiný. Kdokoli. Možná se mám cítit špatně, protože dohodou končí má snaha utéct před tak strašně otravným a sobeckým vlkem. Sice bych ho opravdu ráda někde nechala a pokračovala sama, ale já své slovo držím. Ještě nikdy jsem žádnou přísahu neporušila. Je to pro mě nemyslitelné. Nepřijatelné.

Nemůžu ho vystát. To je sice pravda. Je nesnesitelný, natvrdlý, bezohledný, povýšený a zlý. Je jako zhmotnění všeho špatného na světě. Stačí si představit nějakou špatnou vlastnost a můžete se vsadit, že ji Azur má. On snad ani nemá svědomí. Vše bere jako samozřejmost, nic mu není svaté. Když něco řekne, očekává, že se to i stane. Nevím, kde k tomu přišel. Nejspíš mu to vtloukli do hlavy při válečnickém výcviku. Na tohle prostě někdo sám od sebe příjít nemůže.

Moc dobře si pamatuju, co všechno mi udělal. Ve všech mých špatných vzpomínkách hraje hlavní roli. Ubližoval mi a to každý den. Posmíval se mi. Urážel mě. Ničil mi život. Jenže já doteď nevím proč. Nikdy jsem mu nic neudělala. Nebo o tom aspoň nevím. Musí mít přeci nějaký důvod, proč si vybral mě. Všichni nájezdníci jsou šikanováni výše postavenými, takže by to nemělo být nic výjmečného, ale v mém příoadě je to nesnesitelné.

Od chvíle, co jsme tady dole mi ale nic neudělal. Snad si uvědomil, že v téhle situaci si to nemůže dovolit. Beze mě by neměl šanci přežít. Ne, když neumí lovit. Ovšem, ani já bych nepřežila bez něj, protože neumím bojovat. Potvrzuje se tak jedno z nejstarších pravidel samotného bytí. Vlk bez vlka nepřežije.

,,Mám hlad. Ulov něco," rozkáže nadutě a na místě se posadí. Tváří se pevně rozhodnutě, že se nepohne, dokud mu něco nepřinesu. Chvilku na něj jen zaraženě hledím. Není to tak dlouho, co jedl. Vím, že ti malí okřídlení tvorečci moc nezasytí, ale já nejedla mnohem dýl a nemám potřebu trucovat. Jenže on nejspíš opravdu čeká, že odběhnu a vrátím se s letcem i se slovy: ,,Tady vaše výsosti."

To má tedy smůlu. Ani nevím, kde se ve mně ten náhlý hněv s podrážděním vzal. Nikdy jsem neměla k ničemu žádné výhrady a vždy jsem uposlechla rozkaz, ale tentokrát to odmítám. Už jen z principu, že je to on. Taky se posadím s odhodlaným výrazem. Dívám se mu přmo do očí s kameným výrazem. Dávám mu tak najevo, že jestli chce žrát, musí mě donutit.

,,Co naše dohoda?" zeptá se odměřeně, ale stále klidně. Cítí, že má převahu. Já ho přesto dráždím mlčením. Nemůžeme si dovolovat zastavovat takhle často. Já tu nehodlám strávit zbytek svého života, jen proto, že je nenažraný.

,,Já čekám," řekne autoritativně s klidem. Propaluju ho odbojným pohledem. Musí si mě přece aspoň trochu vážit. Musí si uvědomit, že mám jeho život v tlapkách. Tady jde o mnohem víc, než jen o hádku kvůli jídlu. Je to otázka důvěry a respektu. Neměla bych si sice takhle dovolovat, jakožto níže postavená, ale já si prostě nemůžu pomoct.

,,Dělej," zavrčí už trochu popuzeně. Asi se mu můj přístup moc nezamlouvá. Není zvyklý na odpor. Jeho jantarové oči přímo žhnou jako ty nejjasnější plameny. Začíná jít do tuhého. Teď už mě nahlodávají obavy, že mu rupnou nervy a potrestá mě.

Dáváme si souboj, kdo dřív uhne pohledem. Ten jeho je uhraničivý, jako pohled dravce připraveného zabíjet. Běhá mi z něj mráz po zádech, ale nehodlám to dát najevo. Klidně mu ho opětuju a doufám, že i on má ten svíravý pocit. Musí přece něco cítit. I on musí myslet. Tohle je jasná výzva.