Opuštění- Bez duše [KOREKCE]

Koncem je začátek

Utíkali jsme za sovičkou a vzdalovali se od knihovny každým nádechem. Cítila jsem jak se každým krokem dostávám blíž ke svobodě. Cítila jsem jak k nám začíná proudit čerstvý vzduch. Konečně budeme volní. Nemohla jsem tomu uvěřit. Po tak dlouhé době. Po tom všem čím jsme si prošli. Po všech těch útrapách. Je to úžasné. Skoro se mi chce brečet štěstím. Myslela jsem na smečku a na to jak nás uvítají- na své přátele. Vlastně nic než je nemám. Má máma zemřela ještě když jsem byla malá a táta... ani nevím co se s ním stalo. Pořádně si na ně ani nevzpomínám. Vzpomínky na dětství mám jakoby v mlze. Vím, že se něco stalo, ale nemůžu si vzpomenout co. Teď mám jen Koru a Snow... a Azura. Smečka je taky něco jako moje rodina. Občas si ale připadám, že jsme si úplně cizí. Chováme se k sobě dost často zle. Bojovníci jsou strašně arogantní a obránci tupý. Myslím si, že Nájezdníci jako jediní používají mozek. Po tomhle dobrodružství v podzemí nás už čeká jen cesta zpátky do tábora. Abych řekla pravdu, bojím se, že až se vrátíme bude vše jako dřív. Z Azura se zase stane hrdý bojovník a ze mě... Nájezdník. Budeme od sebe odtrženi. Nebudeme spolu trávit tolik času, protože budeme každý v jiném postavení v hierarchii. Přesto se musíme vrátit. Smečka o nás má určitě strach a už nás dávno hledají. Nebo na nás zapomněly? Myslí si snad, že jsme mrtvý? Konec konců je to taky možnost. Vzpomněla jsem si na svůj úkol co my dala Alara. Musíme vyhovět jejímu přání a splnit ho. Ještě se nemůžeme vrátit. Světlo. Vidím světlo. Radostně zavyju a ještě přidám. Stín. Světlo něco zastínilo. Ne. Teď ne. Byly jsme tak blízko. Zaostřím a zahlédnu... obří krysa! Zařvala a postavila se na zadní. ,,To zvládneme. Proběhneme kolem ani nepostřehne co se stalo," zařvala jsem. Oba jsme zrychlili a mířili přímo k ní. Postavila se zase na všechny čtyři a zavrčela. Vší silou jsem se odrazila a skočila. Musela jsem se jí odrazit ještě od zad, abych byla na svobodě. Dopadla jsem na měkkou trávu a pocítila úlevu. Celá ta věc mi připomněla můj útěk z mučírny. Zakvílení mi prozradilo, že Azur nepřeskočil. Asi neumí skákat tak vysoko. Obrátím se a hryznu krysu do nohy. Ta zaskučí a odkopne mě pryč. Otočila se ke mně a zařvala. Běžela jsem k ní a kousla ji. Ta mě setřásla a neváhala ani vteřinu. Svými smrtícími čelistmi se mi zakousla do těla a začala se mnou třást. Zakňučela jsem. Ta bolest byla nesnesitelná. Připadala jsem si jako že mě provrtala tesáky skrz na skrz. Když jsem cítila, že to už dlouho nevydržím, odhodila mě na strom. Náraz byl tvrdý a mě se zamlžilo před očima. Už jsem nemohla- zavřela jsem oči.

Tak... tohle je poslední kapitola. Doufám, že se vám líbila. Jestli vás zajímá jak to dopadne, přečtěte si druhý díl, který začnu psát zítra. ;)