Paper Hearts [Taehyung]

Prologue

„Barbaro, pojď dolů!" slyšela jsem volání své mámy. Otráveně jsem od sebe odhodila laptop. Nedá mi chvíli klidu, vážně. Už tak mi zakázala dneska večer jít se svými kamarádkami do kina, protože prý čekáme návštěvu, u které prostě musím být! Co je mi po nějaké návštěvě? Je mi patnáct, chci se bavit a neřešit dospělácké věci. To je pořád její parketa.

Rozutíkala jsem se chodbou a rychle sešla schodiště, zastavujíc se až před ní v hale našeho domu.

„Už přišla návštěva." Usmála se, na což jsem nechápavě pozdvihla obočí. Tak kde je, a proč jsme v chodbě? Neslyšela jsem ani žádné hlasy přicházející z kuchyně, či obýváku.

„Tohle je Taehyung." Ustoupila na stranu a já spatřila malého, možná desetiletého kluka, který strnule stál a rozhlížel se kolem sebe. Měl rovné černé vlasy, které mu padaly do čela jako ofina. Nejen jeho jméno prozrazovalo, že rozhodně není odsud, ale taky jeho tvář a tmavé oči.

„Mami?" podívala jsem se na ni, znovu nechápajíc. Kdo to je a proč je v našem domě? Malý asiat. Jo, byl sice roztomilý, ale tam to asi tak končí.

Ta přikývla, a pak se podívala na toho klučinu, který nervózně žmoulal své černé tričko ve své malé pěsti.

„Taehyungie, tohle je Barbara, tvoje velká sestra." Klekla si k němu. Jemu se na tváři ukázal široký úsměv a začal si mě se zájmem prohlížet.

„Já jsem Tae Tae, prosím, budeš moje Noona?" rozutíkal se, a pak mě jeho malé ruce objaly kolem pasu. Vyvalila jsem oči a trochu zavrávorala.

A tak jsem se poprvé potkala s Taehyungem. Moje máma ho adoptovala a on se stal mým nevlastním mladším bratrem. Bylo mi patnáct a měla jsem hodně těžkou pubertu. Často jsem se s mamkou hádala, a když si na to dnes vzpomenu, byly to vážně kraviny. To ten malý andělíček s ďáblem v těle si mě doslova obmotal kolem prstu. Moje máma musela hodně pracovat, protože po smrti otce převzala jeho firmu. Proto jsem s ním, ač jsem nejprve moc nechtěla, musela trávit hodně času.

Ať jsem se snažila sebevíc mít vůči němu tu chladnou masku a nepřipouštět si ho k tělu, nešlo to. I když to bylo jen dítě, konečně jsem měla někoho, s kým jsem byla celé ty dny, které jsem dřív trávila samotná. Měla jsem najednou mladšího sourozence, i když každý na první pohled věděl, že nejsme pokrevní. Starala jsem se o něj a prostě ho začala mít ráda. Byl to můj malý bráška.

Po maturitě jsem ale odjela na vysokou školu do LA. To je na opačné straně než New York, ve kterém jsme v té době bydleli. Pořád ve mně trvalo to vzpurné období, kdy jsem se prostě chtěla trhnout od své mámy a začít žít svůj vlastní život. Taehyung mi sice chyběl, ale můj sen bylo zažít něco nového. A tak jsem je opustila oba dva. Jakmile jsem odpromovala, dostala jsem nabídku v jedné velmi významné firmě v Kalifornii a rozhodla se tam zůstat. Moje máma byla opravdu hodně naštvaná, protože domů jsem skoro nejezdila. Nemálo jsme se kvůli tomu pohádaly a u poslední hádky jsem na ní byla vážně hnusná. Přetrhaly jsme pak veškerý kontakt a já toho snad nikdy nepřestanu litovat. Teď už je pozdě něco vracet zpět. Už to nejde.

Máma umřela při autonehodě a Taehyung zůstal sám. O to víc mě tížily výčitky svědomí, neměla jsem ani šanci se s ní usmířit. A pak taky Tae, který ještě není plnoletý a musí dokončit svůj poslední rok na střední škole. Neměla jsem jinou možnost, než se vrátit zpátky a postarat se o něj. Zbyli jsme si už jen my dva, nikdo další.

A tak jsem stála zase před tím domem, jako před sedmi lety. V New Yorku.