Paper Hearts [Taehyung]

2. kapitola

Navlékla jsem na sebe černé šaty, které končily těsně nad koleny a černé lodičky. Na tvář jsem si nedávala moc make-upu, protože po pláči bych jistě vypadala příšerně a aby mě tak viděli lidé, o to nestojím.

Sešla jsem dolů a uviděla Taehyunga, který zápasil s černou kravatou. Beze slov jsem k němu přišla a za ramena ho otočila k sobě.

„Udělám to." Vysvětlila jsem, když jsem ucítila jeho nechápavý pohled. Strhla jsem kravatu z jeho krku a rozvázala ji. Postavila jsem límec na jeho košili a zpět mu ji obvázala kolem krku. Jakmile jsem správně udělala uzel, přitáhla jsem mu ji jemně ke krku a límeček sundala.

„Díky." Zamumlal. Mluvili jsme spolu poprvé, od naší snídaně včera ráno. To už bylo více jak jeden den. Hrozně jsem chtěla, abychom to mezi sebou urovnali, no budu mu muset dát asi víc času. Už není ten malý kluk, který mi skočil okolo krku a začal se semnou kamarádit. Věci teď vidí jinak a já mu ublížila.

„Co ta modřina?" dotkla jsem se jeho brady a trochu ji natočila tak, ať na ni líp vidím. Ta se jen tak rychle neztratí. Měl ji na celé bradě a zasahovala až do půlky krku.

„Nestarej se." Sykl jen a já odstoupila.

„Promiň." Vzala jsem svou kabelku a klíče od auta. Naposledy jsem zkontrolovala, jestli je vše tak, jak má být, a pak následovala jeho z domu. Zamkla jsem a mířila k autu. Beze slova usedl na místo spolujezdce a připásal se. Udělala jsem totéž, a pak strčila klíče do zapalování.

Měla jsem strach, jestli teď nebude mít z jízdy nějakou fobii, ale nevypadal znepokojeně. Zapnul rádio a dal tak jasně najevo, že konverzace nebude. I když, zrovna teď jsem taky neměla největší chuť mluvit.

Lidé se pomalu shromažďovali před kostelem a sama jsem byla překvapená, kolik jich přišlo. Oznámení jsem posílala pouze rodině a máminým kolegům. No byla tu spousta známých, kteří ji měli rádi. Nedivím se, ona byla úžasná. A já si jí dostatečně nevážila.

Druhá naše teta, teta Karen, měla smuteční proslov, u kterého se téměř všichni přítomní rozplakali. Pořád jsem se snažila být silná, ale zdálo se to téměř nemožné. Utírala jsem své slzy, když muži nesli její rakev k hřbitovu, který byl hned za kostelem. Tam farář pronášel poslední řeč a modlitbu k bohu. Uslyšela jsem Taehyunga, jak vedle mě vzlyká a chytila ho za ruku. Byla jsem ráda, že mě neodstrčil a mou ruku stiskl. Objala jsem celou jeho paži a stiskla ji pevněji, abych mu tak dala najevo, že jsem tady. Jsme v tom spolu. Není sám a nikdy nebude.

Zářijové počasí bylo hodně proměnlivé, a tak se pomalu zvedal vítr a ve vzduchu šel cítit přicházející déšť. My dva a naše tety, jsme přijímaly kondolence od ostatních, dokud už tam nezbyl nikdo. Osaměli jsme, jak na hřbitově, tak i v životě.

„Proč mám pořád pocit, že to není pravda." Zašeptal plačky.

Otočila jsem se k jeho tělu a uviděla jeho skloněnou hlavu a mokrou tvář.

„Mám stejný pocit." Jemně jsem ho objala a svou hlavu měla někde, kde končí jeho krk.

„Měl jsem řídit já, hádal jsem se s ní o to, ale ona byla tak paličatá." Zaplakal.

„Taková je máma, když si něco umane." Pohladila jsem ho po vlasech. Pořád jsem zadržovala svůj pláč, do kterého jsem chtěla propadnout až doma.

„Měl jsem umřít místo ní!" vykřikl a odstrčil mě od sebe.

„Tae..." chtěla jsem ho zase chytit, ale vysmekl se mi.

„Viděl jsem ji umírat a nemohl jí pomoct, víš, jaké to bylo?! Nevíš! Nevíš to, protože ty ses na nás vykašlala! Nechalas nás tu! Nesnáším tě!" rozutíkal se pryč. Chtěla jsem ho následovat, ale moje boty a hlavně podpatky, které se bořily do hlíny, mi to moc neusnadňovaly. Proto mi utekl opravdu lehce.

Ucítila jsem jemné mrholení a vydala se teda k autu. Můžu doufat, že potřebuje být jen sám a vrátí se. New York zná za tu dobu dobře, neztratí se tu.

Jela jsem zpět domů a v hlavě si pořád opakovala ta slova.

„Nesnáším tě! Nesnáším tě! Nesnáším tě!"

Opravdu mě za to tak nenáviděl? Nebo je jen moc zraněný a nezná lepší důvod, jak mě od sebe odehnat?

Nahlas jsem si povzdychla, a když jsem dorazila domů, zasedla jsem k televizi. Neměla jsem ani sílu se převlíkat, prostě jsem na sebe hodila deku a lehla si na gauč. Ze všeho psychického vyčerpání jsem i usnula a probudily mě až hromy, které téměř otřásaly s domem. Všude byla tma a místnost osvětlovala jen televize, která pořád běžela, zeslabená na minimum.

Šla jsem nahoru si dát sprchu, a pak zaklepala na jeho dveře. Bylo už devět večer, měl by být doma. Se zděšením jsem ale zjistila, že pokoj je prázdný. A stejně tak zbytek domu.

Měla jsem chuť zavolat policii, ale na to je ještě brzo. Tak jsem se bála. Byla noc, ještě k tomu taková bouřka. A on se pořád nevrací.

Vzala jsem svůj laptop za účelem odreagování se, ale je jasné, že jsem nebyla schopná napsat jedinou normální větu. Pořád jsem sledovala nástěnné hodiny a kontrolovala, kolik je hodin. Kolem půl jedné na mě zase padala únava, oči mě pálily, ale adrenalin mi nedovolil je zavřít ani na okamžik.

A ve dvě zachrastily klíče. Ihned jsem vyskočila od jídelního stolu a utíkala do chodby. On už stál uvnitř a vyzouval si boty, mokrý na kost.

Měla jsem takovou chuť na něj křičet. Seřvat ho, jako malé děcko. Co si myslí, takhle mě děsit? Jenže mě se tak ulevilo, že je v pořádku a že přišel, že jsem nemohla nic, jen ho pevně obejmout.

„Co je?" zavrčel a snažil se mě odstrčit. Tentokrát ale bezúspěšně.

„Ty se ptáš, co je?" křikla jsem a odtáhla se.

„Trnula jsem strachy celou tu dobu a ty se zeptáš, CO JE?" překvapeně zamrkal, když jsem tak vyjela. Z vlasů mu ještě kapala voda a i jeho tvář byla mokrá. Tuším, že se voda smíchala se slzami, protože jeho oči byly rudé.

„Bože Tae." Zabědovala jsem a znovu ho objala.

„Jsem příšerná za to, co jsem udělala a vím to. Máš právo mě nenávidět. Ale jsi to poslední, co mi teď zbylo. Miluju tě." Šeptla jsem. Moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem už taky pěkně mokrá a moje oblečení absorbovalo nějakou vodu z toho jeho. No nezahřálo mě nic víc, než to, že mě objal zpátky. Svou hlavu položil na mou a jeho tělo se uvolnilo.

„Taky tě miluju." Šeptl zpátky.

„Nikdy mě takhle neděs, rozumíš? Buď ke mně hnusný, jak chceš, ale neodcházej." Zavrtěla jsem hlavou a trochu se odtáhla, abych se mohla podívat do jeho obličeje.

„Taky jsi to jediné, co mi zbylo." Pohladil mě po tváři a trochu se pousmál. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla se usmát za dobu, co jsem tady. I když to byl jen polovičatý úsměv.

„A nikdy bych tě nemohl nenávidět."