Paper Hearts [Taehyung]

28. kapitola

„Kam jedeme?" zeptal jsem se docela otráveně. Už asi před hodinou jsme vyjeli z New Yorku a ani ukazatelé, které jsme vídali, mi nenapověděli, kam míříme.

„Překvapení." Usmála se na mě teta.

Protočil jsem očima a strčil si sluchátko od ipadu zpět do ucha.

Na můj vkus se věci semlely až moc rychle. Den po tom, co jsem opustil Barbaru a strávil noc u tety Johany, přišli stěhováci a donesli krabice s mými věcmi. Divil jsem se, že je vše tak úhledně roztřízené, ale pak jsem naše malý lístek se vzkazem a divným to být přestalo.

Barbara, když jsem odešel, vše úhledně složila a roztřídila do několika krabic, které jí nejspíš zbyly z minulého stěhování.

Chtěl jsem se rozbrečet, když jsem uviděl její písmo na papíře a nějaké fotky, které k tomu přiložila. Byl jsem jí vděčný, že to udělala. Nejspíš to pro ni taky nebylo jednoduché.

Nestihl jsem si ani vybalit a večer jsme už vyjížděli někde, neznámo kde. Vím, že jsme mířili někam směrem k Philadelfii, ale když jsme pak minuly i ji, neměl jsem žádné vodítko, kam bychom tak mohli jet.

Mobil mi teta zpět nedala a to mě taky dokázalo vytočit do běla. Je to omezování osobní svobody, nebo ne? Alespoň jsem mezi svými věcmi našel laptop, který hodlám nabít a použít ihned, jak někde zastavíme.

Z únavy jsem usnul, ale bohužel mi to nebylo dopřáno na dlouho, protože ti dva malí ďáblové jménem Jasper a Robert, se rozhodli, že mi ze života udělají peklo.

Fakt jsem málem skákal nadšením, když jsme zastavili a vystřelil z auta ven. Do nosu mě praštila vůně soli a taky mě ovanul jemný teplý větřík. Na to, že bylo brzo ráno, tady bylo teplo. Museli jsme urazit přes noc opravdu dlouhou cestu.

„Tak a tohle bude naše útočiště po zbytek léta, líbí se ti?" teta Johana mě vzala kolem ramen a ukázala na malý domek, který byl docela daleko od jakéhokoli dalšího. Tak trochu samotka, ale pěkná, musím uznat.

„Hm." Zabručel jsem.

„Oblíbíš si to tu." Jemně mě stiskla, a pak se vydala zpět k autu. Všichni si brali svá zavazadla, která jim David podával.

Neoblíbím, není tu Barb – bylo jediné, co projelo mou myslí.

Povzdychnul jsem si a taky si vzal svou tašku. Plahočil jsem se za nimi a sledoval dvojčata, která po sobě ještě stihla házet písek. Můžu být vlastně rád, že jsem skončil s nimi, než s druhou rodinou, kde je Olivie. Jen při pomyšlení na ni a mám zase vztek. Všechno je to její vina.

„Tae, vezmi si pokoj nahoře." Nic jsem na to neřekl a vydal se po rozvrzaných schodech nahoru. Doufal jsem, že tašku prostě hodím na zem a svalím se do postele, protože jsem byl hrozně utahaný, ale jakmile jsem viděl tu hrůzu, chuť na skákání do peřin mě rychle přešla. Bylo to tu dokonale poseté prachem, okna zabedněná a hrozný smrad.

„To jako fakt?" zabručel jsem si pod nos.

„Nediv se, nikdo tu nebyl víc jak rok. Tady je kýbl s vodou a hadra. Trochu si to tu opucuj, a pak si přijď dolů pro deky." Strčil mi strýc do náruče náčiní a vydal se zpět dolů.

„Jo a nezapomeň vyvětrat!" zavolal ještě.

Naštvaně jsem si odfrkl, ale nezdržoval se dlouho. Mezitím jsem svůj laptop zapnul na nabíječku, ať se nabíjí.

Otevřel jsem okno dokořán, aby se dovnitř dostalo trochu čistého vzduchu, a pak poutíral těch pár policí, rám postele, parapet a skříň. Nakonec jsem trochu povytíral i podlahu. Nezabralo mi to sice dlouho a normálně proti uklízení nic moc nemám, ale teď jsem byl naštvaný, znechucený a unavený na takové věci.

Špinavé peřiny jsem vyhodil na chodbu a šel si dolů pro nové.

„Hned to tu vypadá líp." Johana mi pomohla to vynést nahoru a rozhlédla se kolem.

„Co si dáš k jídlu?" zeptala se.

„Nic, chci být sám." Odseknul jsem.

Zatvářila se trochu smutně, ale nijak to už nekomentovala. Zavřela za sebou dveře od pokoje a já se konečně mohl vyplásknout do postele. Pohodlně jsem se opřel o rám a na kolena si posadil notebook.

Docela jsem byl vděčný za to, že jsem uviděl jeden wifi spot. Alespoň nebudu úplně odříznutý od okolního světa.

Bál jsem se, že Jimin nebo někdo nebude online, ale naštěstí byl. Proto jsem se hned, jakmile mi najel skype, přihlásil, a pak ho vytočil.

„No ty kráso, kde vězíš?!" ihned to přijal.

„Nemám tušení." Povzdychl jsem si.

„Tak mi alespoň vysvětli, co se stalo. Včera jsme měli mít mejdan, ale když jsem přišel s předstihem k vám, že ti to pomůžu připravit, otevřela mi Barbara. Vypadala fakt zbědovaně a řekla mi, že jsi pryč." Při zmínce o Barb jsem se zatřásl. Je teď tak moc daleko.

„Stručně?" ujistil jsem se. Na dlouhé proslovy nemám sílu ani chuť.

Spustil jsem, jakmile mi to odkýval.

„Prasklo to, když jsme oslavovali mé narozeniny u tety Karen. Rozčílila se a chtěla volat sociálku. Vyhnala Barb, mě zavřela. Utekl jsem a šel zpět k nám domů. Na druhý den přišla Johana a odvezla mě sem. S Barbarou jsme se shodli, že nebudeme dělat peklo. Počkáme rok, pak budu plnoletý a nebudu na nikom závislý. Už semnou nebudou moci manipulovat." Řekl jsem téměř na jeden nádech.

„Do prdele..." bylo jediné, co řekl.

„A teď jsi kde?" zeptal se zas.

„Nevím, jeli jsme někam na jih, je to tu skoro na samotce u moře. Takový starý dům. Budu tady s nimi do konce prázdnin, asi aby mě mohli kontrolovat, či co. Pak ale stejně musím do školy." Promnul jsem si tvář.

„Je mi to líto. Doufám, že se vše brzy spraví." Povzdychnul si.

„Jo, to mi povídej. Je mi fakt na nic. Jsem unavený a znechucený ze všech věcí, co se staly. Ale nemůžu s tím nic dělat."

Povídali jsme si ještě chvíli a já pak docela na dlouho usnul. Popravdě, nepřál jsem si nic jiného, než zaspat celý ten dlouhý rok, který mě bez Barb čeká.

*

Takhle nějak by se daly popsat i mé další dny. Spal jsem, jedl jsem, no a tak dále. Trochu jsem doufal, že zastihnu Barbaru na skypu, poslal jsem jí zprávu s tím, že mám připojení a mohli bychom spolu mluvit, ale ani si to nezobrazila.

Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím mi bylo hůř. Všechno jsem to zavinil já. Přestal jsem se kontrolovat a začal o ni usilovat. Tak moc jsem se do ní zamiloval, že jsem neviděl věci okolo. Pořád jsem byl v naivním přesvědčení, že když se to provalí, nebo se rozhodneme to ostatním říct, budou vyvádět, ale na konec vše dopadne dobře. Idealizoval jsem si to a vůbec mě nenapadlo, že to všechno skončí takhle.

Nakonec Barb, která se tomu celou dobu bránila a stála nohama pevně na zemi – na rozdíl ode mě – to odnesla nejhůř. Rodina ji nesnáší a já musel odejít. Je vlastně teď úplně sama.

Bylo mi na nic. Ale tady, divne na konci světa, jsem s tím nemohl nic udělat.