Paper Hearts [Taehyung]

5. kapitola

Byla jsem vážně vyčerpaná, protože jsem celé dopoledne jen jezdila po školách v okolí a zjišťovala, jestli by tam Taehyung mohl přestoupit.

Jelikož jeho známky nebyly nejhorší, nikdo s tím neměl větší problém. Nejvíce se mi ale zalíbila malá škola, která od domu nebyla ani daleko. Byla to škola zaměřená na korejštinu a měli tam i dost sportů. Což jsem pochopila, byla jeho záliba. V Koreji žil do svých devíti, než umřeli jeho rodiče, a pak ho adoptovala moje máma.

Myslím, že pořád ten jazyk umí, teda, jako malý chodil do kroužku, aby s dětmi mohl mluvit ve svém rodném jazyce a bavilo ho to.

Přijela jsem domů a začala dělat oběd. Moje kuchařské schopnosti jsou na docela dobré úrovni. Musela jsem si vařit už na výšce, abych ušetřila a nemusela chodit do menzy. Teď se mi to vrátilo a já byla alespoň schopná uvařit pořádný oběd.

„Jsem tu!" zakřičel ode dveří a podle kroků jsem poznala, že není sám.

„Ahoj." Pozdravila jsem a zavřela myčku. Akorát včas.

„Barbaro, tohle je Jimin, můj kamarád." Kývnul na kluka, který se vzápětí objevil ve dveřích. Byl možná o nějaký cenťák nižší než on a měl černé vlasy. Taky asiat.

„Ahoj." Zopakovala jsem a jen na něj mávla. Měl na sobě taky uniformu, ale jinou, takže nebude z jeho školy, hádám.

„Chcete něco jíst? Dělala jsem zrovna oběd." Nabídla jsem a oni oba přikývli. Sedli jsme si ke stolu, a já tam dala všechno jídlo, které jsem udělala.

„Pracovalas?" zeptal se Tae, na což jsem zavrtěla hlavou.

„Našla jsem ti novou školu." Odvětila jsem a on se začal dusit polévkou.

„Cože jsi...?" otočil se na mě překvapeně.

„Má tam tvůj rodný jazyk, a taky je sportovně zaměřená. Chodí tam hodně lidí, kteří mají podobné rysy." Usmála jsem se.

„Bude chodit na mou školu?" vykřikl Jimin a já nechápavě nakrčila obočí.

„Střední škola se zaměřením na korejštinu." Vysvětlil a já jen přikývla.

„Proč jsi to udělala?" zamračil se.

„Přece nenechám, aby ti tam něco dělali. A ta čůza učitelka je hrozná. Když se dozvěděla, že chci, abys odešel, hned mi volala. Alespoň jsem jí od plic mohla říct, co si myslím." Zabručela jsem. Je jasný, že v té škole táhnou všichni za jeden provaz. Hned, co jsem telefonovala řediteli, že se tam v pondělí stavím pro přestupní papíry, musel jí to říct. A pak mi volala ona – číslo musela mít samozřejmě od něj.

„Teda..." hvízdl Jimin a my oba jsme se na něj otočili.

„Brání tě jako lev, to by se mi taky hodilo." Strčil do Taeho a oba se rozesmáli.

„Děkuju." Podíval se pak zpět na mě a než jsem se nadála, svíral mě v objetí.

Jen jsem se usmála a jemně ho pohladila po zádech. Tohle je snad to nejmenší, co po té době zanedbávání, můžu udělat. Zajistit, aby se měl v rámci mezí dobře. I když už tu s námi máma nebude.

Po jídle oba odešli a já tvrdla nad těmi účty. Zas a znova jsem počítala všechno a snažila se zjistit, jestli tu není nějaká šance, kde by se dalo ušetřit.

Bylo kolem deváté a oni byli stále zalezení nahoře. Chtěli jen, abych na večeři objednala pizzu, což jsem taky udělala, protože dělat další jídlo se mi absolutně nechtělo. Sama jsem si vzala jen to, co zbylo z obědu, a ponořila se pro změnu do psaní článku.

„Co děláš?" trhla jsem sebou, ale hned se usmála, když jsem uviděla Jimina, jak si sedá do křesla naproti mně.

„Snažím se pracovat, no myšlenky mám jinde." Přiznala jsem a očima přejela, mých, teď už 470 slov. Pořád dost zbývalo do 750, což bylo mé minimum. A mám už jen dva dny na odevzdání.

„Jaká je tvoje práce?" zajímalo ho.

„Píšu pro časopis. Je to fajn práce, ale je příšerné, když nemáš múzu." Počítač jsem zaklapla a dala ho vedle sebe. Už mě dost bolely oči z toho neustálého hledění do obrazovky.

„Kde je Taehyung? Nebo potřebujete něco, že jsi přišel?" zeptala jsem se.

„Ne, v pohodě. Ale ten trouba usnul, když jsme hráli videohry." Zasmál se a já s ním. To je mu podobné, usínat u všemožných činností.

Zadívala jsem se na chvíli na televizi, ale nebylo tam nic, co by upoutalo mou pozornost.

„Chceš, abych tě odvezla domů? Nebo tak něco." Nabídla jsem se teda.

„Ne, to je dobrý. Volal jsem otci, bude tady do půl hodiny. Není zrovna bezpečný jít New Yorkem v tenhle čas." Pokýval hlavou, na což jsem mu musela dát za pravdu. Ne, že by to v jiných velkých městech bylo bezpečnější, ale NY je vyhlášený vysokou kriminalitou. Proto jsem tak trnula, když se nevracel domů. Vážně jsem měla strach, že mu někdo ublíží.

„Tae mi nikdy neřekl, že má sestru." Prolomil to ticho.

„Nejsme vlastní, to sis asi stihl všimnout. A pak taky... nebyla jsem tady sedm let." Přiznala jsem.

„Tak dlouho?" pozvedl obočí.

„Odjela jsem na vysokou do LA a zůstala tam. Máma na mě byla naštvaná a přerušily jsme kontakt. Ráda bych to vzala zpátky, ale nejde to. No tak se to snažím odčinit alespoň tím, že se postarám o něj." Pousmála jsem se smutně. Tak se mi po mámě stýskalo. Ten pocit, že už tu není... je to moc čerstvé.

„Je mi líto, co se stalo." Řekl tiše, na což jsem jen přikyvovala.

„Už na tom nesejde. Jsou tu jiné věci, které se musí řešit. Taky si ještě nepřijdu na to, že bych měla nést zodpovědnost ještě za někoho, no nemám jinou možnost." Pokrčila jsem rameny.

„Kolik ti vlastně je?"

„Dvacet tři." Odpověděla jsem.

„To nejsi o tolik starší." Zasmál se. Jeho smích byl opravdu nakažlivý.

„Nejsem. Když jsme byli děti, byl ten rozdíl více patrný, no teď se těch pět let zdá jako nic." A to bylo možná to, co trošku znepokojovalo. Neviděla jsem ho takovou dobu a je z něj teď dospělý člověk. Sice ne papírově, ale mentálně už ano. A stejně tak fyzicky. Občas mě přivádělo do rozpaků, jak se přede mnou nestyděl. No všechno to nejspíš bylo jen v mé hlavě.

„Určitě to všechno zvládneš." Povzbudil mě.

„Ale, nějak bylo, je a bude." Přitakala jsem a postavila se, když někdo zazvonil na dveře. Jimin vstal se mnou s tím, že to bude určitě jeho otec.

Rozloučila jsem se s ním, pozdravila jeho otce, a pak zamkla vchodové dveře. Bylo brzo na to, abych šla spát, ale můj mozek už nemyslel, takže jsem se rozhodla si dát sprchu, a pak se podívat na Taehyunga.

Když jsem v županu vlezla do jeho pokoje, ležel skrčený na posteli. A peřinu měl zase někde, neznámo kde. Zaklapla jsem notebook, který měl vedle sebe na posteli a dala ho na bok. Vzala jsem peřinu a přikryla ho.

„Barb?" zamžoural na mě.

„Spi dál, jen jsem se na tebe přišla podívat." Šeptla jsem a chystala se odejít.

„Nezůstaneš tady?" zaprosil.

„Ne, jsi velký dost na to, abys spal sám. Kdyby něco, jsem u sebe." Zavrtěla jsem hlavou a opatrně oddělala jeho ruku. Jen zamručel, ale pokračoval ve spánku.

Zhasla jsem i lampičku, a pak se vydala dolů, vypnout televizi a nejspíš taky jít spát.

Docela nezajímavý díl, ale nebojte, ne na dlouho :)

Abych teda zapojila těch málo čtenářů, co tahle povídka má, mám otázky:

1. Nejoblíbenější k-pop skupina?

2. BTS bias (oblíbenec - twl, nesnáším slovo bias, ale nevím, jak jinak to vysvětlit)?