Paper Hearts [Taehyung]

19. kapitola

Taehyung's pov.

„Támhle vzadu je tvůj pokoj, dala jsem tam i zbytek tvých věcí." Kývla na jedny dveře. Se zájmem jsem sledoval nový být. Nebyl sice moc velký, ale za to byl útulný a docela moderní. Pak taky pěkně blízko k centru. Díky prodeji domu mohla koupit i pěkné vybavení.

Když jsem otevřel dveře do svého pokoje, přišlo mi, jako bych se ani nikdy neodstěhoval. Vše tam bylo skoro stejné, jako v pokoji v domě. Dokonce i ty stěny měly podobný odstín – světle modrý.

„Líbí se ti to?" opřela se o futra, sledujíc mě, jak si prohlížím všechno, co bylo uvnitř.

„Nechtěla jsem ti hrabat ve věcech, ale počítala jsem s tím, že všechno osobní sis vzal sebou, a tak to snad nevadí." Usmála se, když jsem vyhledal její pohled.

„Je to skvělé, mám i stejnou barvu stěn..." podotknul jsem.

„Jo, malovala jsem, sice to všechno trvalo asi čtrnáct dní, ale měla jsem ještě čas předtím, než jsem musela opustit dům." Nechce se mi věřit, že to udělala sama. A všechen ten nábytek, na to snad musela mít stěhováky? Mrzí mě, že jsem tady nemohl být a pomoct jí.

„Trochu mi pomohl Liam." Při tom jméně mě zamrazilo. Úplně mi vypadl z hlavy.

„Trochu?" utrousil jsem, moje nálada jasně poklesla.

„Jsme přátelé, nabídl se." Odkašlala si.

„Takže s ním nerandíš?" samozřejmě, že jsem se musel zeptat. Tohle prostě musím vědět, i když se trochu obávám odpovědi.

„Už ne, nějak to... nedopadlo. Jinak si ale rozumíme, není třeba zrušit kontakt úplně." Vysvětlila, uhýbajíc pohledem.

Položil jsem svou tašku k posteli s tím, že si pak vybalím něco, co jsem si sebou vzal, a pak přešel k ní.

„Jak nedopadlo?" natáhl jsem se pro její ruku a vzal ji do své.

„Vážně se o tom chceš bavit? Nemáš ho rád, tak si to ušetřeme." Zamračila se.

„Ale tebe mám, takže mi na tom záleží." Řekl jsem na to.

„Liam je moc hodný kluk, no už ho nebavilo na mě čekat. Nejdřív jsem se vzpamatovávala, že nám umřela máma, pak jsi začal dělat blbosti ty... pořád tu bylo něco a já nechtěla jít do vztahu takhle citově rozpoložená. No trvalo to už dlouho, takže jsme si řekli, že lepší bude zůstat jen kamarádi."

„Mrzí tě to?" nemohl jsem to z jejího hlasu a pohledu vyčíst. Nevypadala naštvaně, ani nějak smutně, spíš byla až moc monotónní.

„Já ani nevím, asi to tak mělo být." Pokrčila rameny.

„Vybal si, já udělám něco malého k jídlu a asi půjdeme spát, je pěkně pozdě." Jemně vytáhla svou ruku z mé, a pak se vydala do kuchyně.

Poslechl jsem ji. Byl jsem už hrozně unavený, a tak jsem si vytáhl jen něco, co jsem nutně potřeboval, pak si s ní dal večeři, a šup do postele. Jen, zase ne do té své.

„Dneska žádná poznámka o vlastní posteli?" zeptal jsem se, mezitím, co jsem se kutal pod její velkou peřinu.

„Už to s tebou vzdávám." Zněla odpověď spolu se smíchem. Objal jsem její pas svou rukou, a pak hlavu zabořil do voňavých vlasů. Takhle se mi usínalo perfektně.

**

„Hoši, to byla ale doba, rád vás vidím!" vykřikl Namjoon a všichni jsme si plácli. Jako vždy, sídlo našeho meetingu bylo u mě. Sice už ne v domě, jako předtím, ale v bytě. Všichni totiž měli rodiče doma a ti o bandu kluků rozhodně nestáli. Já můžu jen děkovat za to, že Barbara s tím žádný problém nemá.