Paper Hearts [Taehyung]

32. kapitola

Přišlo mi neuvěřitelné, že se to najednou děje. Vždycky jsem se chtěl podívat zpátky. Byl jsem ještě dítě, když mě odvezli do Ameriky a čím jsem starší, tak jsou vzpomínky bledší. No z čista jasna jsem seděl v letadle, které přistávalo v Incheonu na runwayi.

Byl začátek září a my plánovali zůstat první tři týdny, kdy ještě nemusím do školy. Pak, ač jsem se snažil Barb přesvědčit, tak se vrátíme domů. Mám ale strach, že to teta do té doby neurovná. Nechci se vrátit a nechci, aby mě od ní zase odvedli.

No vím moc dobře, že jestli se to stane, nedám se tak snadno. Jednou jsem od ní dobrovolně odešel, ale víckrát už to neudělám.

Rozhodl jsem se na to pro teď zapomenout. Čekají nás tři krásné týdny tady. Zařídil jsem penzion, který nebyl moc drahý. Sice byl až na okraji Soulu a do centra to tím pádem bude skoro dvě hodiny, no plánoval jsem výlety i mimo Soul a to naopak bude zase strategická poloha, si myslím.

Vím, že se Barbara na tohle ve mě spoléhala. Že se tu o ni postarám a já si to užíval plnými doušky, protože většinou je to ona, kdo se stará o všechno a nedá mi tak ani šanci, abych prokázal, že jsem fakt dospělý a zvládnu to. Někdy mě to štve, ale nemůžu jít to zazlívat, protože ona byla několik let zvyklá se o sebe postarat sama. Budu ji muset ještě nějakou dobu přesvědčovat, že se na mě může spolehnout. Počínaje tímto výletem.

Připadal jsem si jako opravdový turista. Od mapy, batohu až po selfie tyč, kterou jsem taky nosil a potřeboval zdokumentovat všechno kolem včetně nás dvou. Hrozně rád jsem večer ulíhal vedle ní a prohlížel si naše fotky.

Po dvou týdnech jsme navštívili všechny důležité památky, které jsem měl podle průvodce na programu. Ten poslední týden jsme spíš nasávali atmosféru města. Zařadili jsme se do jeho každodenního života, objevili kavárničky, vyzkoušeli spoustu místního jídla a lebedila u řeky Han.

Nechtělo se mi vracet zpátky do New Yorku, protože se mi tu hrozně líbilo. A možná, jen na chviličku, mi přišlo na mysl, že bych tu někdy rád žil, no pak jsem se podíval na Barbaru, která seděla vedle mě, a došlo mi, že od ní by mě už nikdo nedostal. I když je to tu skvělé, doma jsem v New Yorku v bytě mém a Barbary.

„Nedáme si ještě tu dobrotu, co prodávají v tom stánku naproti?" ucítil jsem, jak mě bere za ruku. Byl to náš předposlední den tady a my se rozhodli ho strávit v parku u řeky Han. Dneska naštěstí vyšel ještě jeden z pěkných dnů, a tak jsme koupili deku a vydali na malý piknik.

„Hm, proč ne? Mám to jít koupit?" otočil jsem k ní hlavu a střetl se tak s jejím nosem. Ležela mi na rameni a obličej měla otočený ke mně. Byla tak blízko, že jsem pořádně ani nemohl zaostřit.

„Já půjdu, zůstaň ležet." Posadila se, na což jsem jí hned následoval.

„Tak dobře. Prosím tu modrou polevu." Usmál jsem se.

Vybrala z tašky peněženku, dala mi malou pusu na pravé líčko a postavila se.

„Dobře, hned jsem tu." Vydala se k cestě. Pro naši smůlu byl ten park skoro plný. Museli jsme být od řeky hodně daleko a to znamenalo hodně blízko k hlavní cestě. Tu sice od parku oddělovalo husté křoví, no i tak mě občas ten ruch štval. Zlatý Central Park.

Lehl jsem si zpět, ruce si dal za hlavu a zavřel oči. Už nebylo takové teplo a tuším, že tu budeme ještě tak hodinku, a pak to složíme, protože od země půjde chládek. Sluníčko taky nebylo tak ostré, aby zemi pořádně ohřálo. Je to sice škoda, ale vůbec mi nevadí, když si půjdeme dát raději nějakou večeři, a pak se k sobě přitulíme v posteli.