Paper Hearts [Taehyung]

33. kapitola

„Tady Johana, kdo volá?" ozvalo se v telefonu.

V první chvíli se mi všechna slova zasekla v hrdle a prostě nechtěla jít ven.

„Halo?" zopakovala.

„Tady Taehyung." Vyšlo ze mě.

„Tae! Jsem tak ráda, že voláš." Křikla nadšeně. Možná to přece jen nejde špatně, když tak zní. No všechny ty věci okolo rodiny se mi zdají nepodstatné oproti tomu, s čím se potýkám teď.

„Teto, Barbara měla nehodu. Je v umělém spánku." Musel jsem to všechno říct najednou, protože by se mi určitě při delší řeči zlomil hlas.

Je to týden a ona se stále neprobouzí. Dnes máme domluvený převoz do Ameriky. Doufal jsem, že se to spraví, že odsud odletíme společně. Ale její stav se nezlepšil. Rány se hojí dobře, ve tváři nabrala trošku přírodní barvy, no pokaždé, co tam přijdu, oči má zavřené.

„Zlato..." neuvědomil jsem si, že neodpovídám, a že jsem se zase zamyslel.

„Převáží jí zpět do New Yorku a neví, kdy se probudí." Dodal jsem, i když si nejsem jistý, na co se ptala.

„Co se stalo?"

„Šla něco koupit a světla... nefungovala. Srazilo ji auto." Zafňukal jsem.

„Co když se neprobudí, teto?"

„Barb je silná holka. Určitě to zvládne, kdy dorazíš zpátky? Vyzvednu tě na letišti."

Nadiktoval jsem jí konkrétní čas, a pak se znovu rozloučil. Nemám sílu na další hovor. Vím, že ji zajímá, co přesně se stalo a jaký je její stav, no nejsem schopný o tom mluvit. Všechno se nejspíš dozví od lékařů, kteří si ji převezmou na klinice v New Yorku.

**

„Kde je?!" uslyšel jsem tetu Karen a měl v tu chvíli chuť zmizet, splynout s židlí, aby mě neviděla. Jenže tady, na nemocniční chodbě, se nedalo schovat nikde.

„Taehyungu!" postavil jsem se ihned, jak jsem uslyšel své jméno. Nechce se s ní hádat. Jestli vytáhne můj útěk z Georigie a něco o zneužívání, tak... asi snad řeknu ochrance dole, že ta žena s námi nemá nic společného a ať ji sem nepouštějí.

I když jsem je měl několikrát chuť opravit a říct, že Barb je ve skutečnosti moje přítelkyně, nikdy jsem to neudělal. Nechci jeho soudící pohledy ani nikoho dalšího. Takhle mě považovali za rodinu a já dostával o všem vědět jako první, protože i když jsem nevlastní, pořád jsem jako bratr ten nejbližší. A až potom je to teta nebo strýc.

V první chvíli, když se ke mně tak hnala, tak jsem si myslel, že mě chce praštit, no na překvapení mé i ostatních mě pevně objala.

„Jsi v pořádku?" chytila mě za ramena a trochu se odtáhla.

„Já jo... ale Barb není." Ucítil jsem slané slzy na svých tvářích.

„Řekni nám přesně, co se stalo a jak je teď na tom." Ozval se Billy za jejími zády. Po tom, co hnusného o ní řekli se divím, že se vůbec zajímají.

„Na křižovatce špatně fungovaly semafory. Srazilo ji auto, a pak ještě dalších devět lidí. Vše má zahojené, ale už je několik dní v umělém spánku a neprobouzí se." Setřel jsem si hřbetem ruky těch pár slz, no stejně se mi valily další. Oči už mě bolely. Byl jsem unavený, no usnout jsem nemohl.

Teta mě předtím vyzvedla na letišti, a tak jsem jel alespoň na chvíli zpět do bytu, kde jsem si dal sprchu a snažil se odpočinout si. Nemělo to ale žádný význam.

„Panebože." Zamumlala pro sebe.

Všichni se posadili vedle mě na židle, které tam byly, a společně jsme čekali na doktora, který měl přijít a informovat nás o případných změnách.

Já už všechno věděl, ale neměl jsem vůli jim to znovu převyprávět. Nemám vůli už k ničemu. A ani mít nebudu, dokud se ona neprobudí.

Myslel jsem si, že když jsme sem přijeli a stalo se tohle, budou mě chtít zase odvést. Pro mé největší štěstí se ale nic nestalo. Do školy jsem zatím nešel. Omluvil jsem se na závažné rodinné důvody, no jestli tenhle stav bude přetrvávat, budu muset opakovat rovnou celý ročník. Bylo mi to ale jedno.

Druhou věc, kterou jsem si myslel, je to, že sem poprvé přišli proto, že byli zvědaví. Hodně mě překvapilo, když jsem je u ní vídal pravidelně. Teta Karen mi nic nepřiznala, ale Johana mi prozradila, že se to docela uklidnilo.

Na Barbaru už tak naštvaná není. Zkrátka vypěnila a rozhodla se, že to dál řešit nebude. Teď svůj vztek přesídlila pro změnu na mě. Nejdříve za to, co jsem řekl o její dceři, a pak za to, že jsem se tak zdekoval a odešel.

Přiznávám, že to nebylo zrovna chytré, no nedali mi jinou možnost. Jednal jsem tak, jak jsem si myslel, že to bude v dané situaci nejlepší. A že s postupem času zjistím, že to mohlo být jinak a líp... už to zpátky nevrátím.

Po třech týdnech mě tety přemlouvaly, ať se nastěhuju k jedné z nich. Odmítl jsem. Plný barák je to poslední, po čem toužím. Místo toho jsem si sem na chvíli nastěhoval Jimina.

„Bože... ty se vůbec nesoustředíš. Právě mu usekli hlavu a s tebou to ani nehlo." Strčil do mě naštvaně.

„Promiň." Zamumlal jsem.

„Achjo... moje odreagovávací schopnosti nějak nefungují." Povzdychl si.

„Hm." Byla moje odpověď.

„Hele kámo, ona se probudí. Barb není jen tak nějaká holka." Ucítil jsem na ramenu jeho ruku.

„A co když ne?" vylezlo ze mě jen.

„Nesmíš myslet pesimisticky." Zatřásl semnou.

„Jimine, za chvíli to bude měsíc. Co se stane, když se opravdu neprobudí?" zvedl jsem k němu svůj pohled.

Zatvářil se zoufale, ale očima neuhnul.

„Nevím." Šeptl, a pak se podíval zpět před sebe.

„Nevím, co se stane a zjistit to nechci, protože věřím, že ona se vzbudí." Vzal mě přátelsky kolem ramen a dovolil mi, abych si o něj na chvíli opřel hlavu.

Barb, prosím tě, vzbuď se mi...

Trošku depresivní kapitolka :D Prosím, nebijte mě!

Jo a ještě abych se taky nějak vyjádřila k tomu novému MV: aghrjrhrjrjr oni jsou všichni do jednoho tak fucking hot... to je týrání fanoušků :'D Ano, taky jsem nemálo fangirlila a musela si připomínat, kolik mám vlastně let, když jsem se na to dívala, no stejně to nemělo žádný účinek.

Chlapci to rozjeli, inspirace pro ff rapidně stoupla :P