Paper Hearts [Taehyung]

7. kapitola

Barbara's pov

„Děkuji, Liame." Usmála jsem se, když mi pomohl vystoupit z auta. Málem mi to podklouzlo na ledu, ale on mě jako gentleman chytil do své náruče a pomohl mi získat balanc zpět.

„Byl to pěkný večer, můžu počítat s dalším?" usmál se mile a já přikývla. Bylo už před Vánoci a on mě vzal do opravdu nádherné restaurace. Byla vysoko ve výškové budově a měla prosklené stěny. Byl tak krásně vidět zasněžený New York.

K tomu všemu byl opravdu skvělý společník. Velmi milý a taktní. Co víc by si dívka přála? Snad jen to další rande... jinak už ani nevím.

Bylo už půl dvanácté, ale nevadilo mi, že je pozdě. Práci jsem měla hotovou a do uzávěrky jsem se nadále stresovat nemusela. Proto jsem si plně užívala čas, který jsem s ním strávila.

„Tak, dobrou noc." Popřál mi.

„Dobrou." Zavřela jsem oči, když mi věnoval malý polibek na rty. Ach, tak ráda bych ho pozvala dovnitř. Ale nebydlím sama, abych si tohle mohla dovolit.

Odemkla jsem dveře a ještě mu zamávala, když nasedal zpět do taxíku. S úsměvem jako malá holka, jsem sundala svůj kabát a zamkla za sebou.

„No to je dost." Šíleně jsem se polekala, když někdo za mými zády promluvil.

„Ty ještě nespíš? Zítra máš školu." Vykulila jsem oči, když jsem ho uviděla stát jen v teplácích na spaní ve futrech vedoucích do obýváku.

„No a? Je to poslední den. Měl jsem strach, kde se touláš. Očividně jsi se ale dobře bavila." Ucedil a o futra se opřel. Už stokrát jsem mu říkala, ať prostě nosí tričko. Jenže on mi to začal dělat schválně... jinak si to nedovedu vysvětlit.

„Byla jsem s Liamem. Říkala jsem ti to." Povzdychla jsem si a snažila se uklidnit své srdce, které bylo rozrušené z šoku.

„A bát se nemusíš. Dovezl mě domů." Dodala jsem, když se nadechoval k nějaké, jistě peprné, odpovědi.

„Když myslíš." Řekl jen a sledoval mě, jak jdu pomalu k němu.

„Kde je háček, hm? Nemám problém s tvými přáteli. Tak proč ty nechceš tolerovat ty moje?" pozdvihla jsem obočí. Přijde mi, že ho v poslední době něco žere, no nesvěřil se mi, takže nevím, o co jde. A násilím jsem to z něj tahat nechtěla.

„On není tvůj kamarád." Odsekl.

„Za tím je. No uvidí se, zda se to časem změní." Pousmála jsem se. A že bych si to přála.

„Jde mu jen o jedno, ublíží ti." Prošel kolem mě, až strčil do mého ramena, míříc ke schodům.

„Ty Liama neznáš. Je hodný." Odporovala jsem hned.

„Nelíbí se mi." Zněla odpověď.

„Vždyť si ho viděl jen z okna!" zaklela jsem. No bylo to zcela zbytečné. Vyklusal schody nahoru a už ho nebylo.

Protočila jsem oči, ale rozhodla si nekazit dobrou náladu. Možná se v něm probudily nějaké bratrské sklony, co já vím. No věřím, že až ho sem přivedu na večeři, prolomí se ledy. Nemůže přece nesnášet někoho dřív, než ho pozná. To je kravina.

Vzala jsem svou kabelku a zhasla v obýváku televizi, kterou nechal puštěnou. Šla jsem se do své koupelny odlíčit, a pak spát. Byl to perfektní večer a jen tak něco mi to nezkazí.

Druhý den ráno jsem ho nezastihla. Spala jsem dlouho a on už byl ve škole. Napadlo hodně sněhu do rána a Vánoce byly za dveřmi. Neváhala jsem tak ani minutu a hned razila do nákupního centra, abych nakoupila dárky pro všechny blízké a hlavně pro Taeho. Štědrý den jsme měli trávit u tety Karen a já se moc těšila. Bude fajn, když nás bude víc. No o to víc dárky zatížily mou peněženku