Paper Hearts [Taehyung]

24. kapitola

Balil jsem si veškeré věci, které jsem potřeboval a nechtěl nechávat tady v kampusu přes léto. Můj pokoj bude i druhý rok jen můj, ale rozhodně jsem se tu nechtěl pro něco vracet. Barbara měla přijet každou chvíli a já zaspal, takže jsem ve slušném skluzu.

Měl jsem celkem tři kufry a sotva jsem zapnul poslední, něco na mě zezadu skočilo.

„Jsi magor?" polekal jsem se a ihned Aarona okřiknul.

„Ty vole, my jedeme domů, tak rychle to uteklo." Naprosto mě ignoroval, ale aspoň ze mě slezl.

„To by mi nedošlo, právě jsem přemýšlel, proč tu mám tolik kufrů." Protočil jsem očima s jízlivou poznámkou na jazyku.

„Co budeš dělat, už víš?" zeptal se mě.

„Ještě přesně ne, ale asi makat, ať se pak můžeme s Barb někam podívat." Odpověděl jsem popravdě. Chtěl jsem letos vydělat nějaké peníze, a pak jet na malou dovolenou. Je mi jasné, že nic velkého neutáhnu, ale Barbara je vždy ta, co všechno platí a já jí chci tímhle udělat radost. A taky si trošku dokázat, že jsem chlap.

Rozloučil jsem se s Aaronem a kufry vynosil před ubytovnu a čekal u parkoviště. Nemohl jsem se jí dočkat. Od Vánoc jsme se viděli jen jednou, a to někdy v březnu. Teď je konec června a poslední dny tady mě to ubíjelo. Pořád jsem na ni myslel. Tenhle semestr mi dal zabrat snad ještě víc, než ten zimním. Nějak jsem to s odřenýma ušima prolezl, ale došlo mi, že příště už to tak o štěstí být nemusí a, že se prostě budu muset více učit.

„Ahoj!" uslyšel jsem něčí hlas ale nevěnoval mu pozornost. Tohle nebyla Barb.

Jenže pak do mě někdo lehce strčil a já se překvapeně otočil k dívčí postavě.

„Olivie?" zatvářil jsem se překvapeně. Co ta tady dělá? Nemá být ve Philadelfii? Nebo v New Yorku při nejmenším?

„Jsi překvapený, viď?" uculila se a já nemohl jinak, než přikývnout.

„Byla jsem tady vyřizovat nějaké věci, od příštího roku tady přecházím." Teď mi vzala dokonalý vítr z plachet. Tohle místo bylo jediné, kde mě ani Barbaru nikdo nezná a tím pádem, kdykoli přijela, nemuseli jsme si hrát na spořádané sourozence. Jenže Olivie nám to teď slušně překazila.

„Proč?" vyšlo ze mě jen.

„Ve Philadelfii byla nuda, v New Yorku jsem zůstat nechtěla a pak... jsi tady ty. Můžeme podnikat spoustu věcí společně." Poskočila nadšeně.

Nechápavě jsme nakrčil obočí, ale neměl k tomu víc, co říct. Jasně, normálně jsme si rozuměli, jsme stejně staří a ona je dcera mojí nevlastní tety jenže... nikdy jsme se nějak extra nekamarádili. Nač to teda měnit? Zrovna teď?

„Ach, vidím, že Barb už je tady, vezmete mě domů?" oba jsme sledovali auto, které parkovalo kousek od nás.

Její otázku jsem ignoroval a nadšeně se rozeběhl za osobou, která právě vystupovala.

„Ahoooj!" vzal jsem ji do náruče a pevně stiskl. Ona mi obětí opětovala téměř okamžitě a já se nemohl nabažit toho tepla, které jsem cítil. Nejen z jejího stisku, ale taky u srdce. Že je zase semnou.

„Ahoj Barb." Divím se, že jsem nezavrčel, ale naštěstí jsem se ovládnul.

„Olivie, ahoj." Barb se ode mě odtáhla, ale pořád zůstala stát docela blízko u mě, za což jsem byl rád. Třeba jsem jí taky tak moc chyběl, jako ona mně.