Paper Hearts [Taehyung]

20. kapitola

„Co děláš?" ležel jsem vedle a nahlížel do jejího laptopu, který měla položený na nohou.

„Píšu, pozítří mám uzávěrku a jsem asi v půlce." Povzdychla si a nespustila pohled z obrazovky. Vypadala srandovně. Z vlasů měla udělaný šišatý drdol, a pak měla ty své brýle, které používá jen při psaní. Ztratil se jí za nimi skoro celý obličej.

„O čem?" vyzvídal jsem dál.

„Příští týden se koná nějaký jarmark nebo co, zjišťovala jsem o tom věci a teď se to snažím dát dohromady." Zase něco naťukala, a hned na to smazala.

„Tak už to odlož, očividně nemáš múzu." Zaklapl jsem její laptop s motivem jablíčka a ona šokovaně zalapala po dechu.

„Co to děláš! Je to důležitý." Vyhrkla a zmateně vykulila oči, když jsem sundal její brýle.

„Budeš na to mít ještě celý zítřejší den a noc, není dobré to tahat na sílu." Řekl jsem chytře.

„Jenže ono nás to živí." Zabručela slabě, když jsem ji stáhl do postele a objal.

„Řeklas, že ten deník pustíš, stačí ti práce v časopise, ne?" zadíval jsem se na její pěkný obličej zblízka, a pak se jemně nosem otřel o její pravé líčko.

„Nějak se mi to zalíbilo, mám díky tomu přehled o všem, co se děje." Pokývala hlavou a já se zasmál. To je jí podobné, vše musí mít pod kontrolou. Typická Barbara.

„Jak myslíš." Rty jsem se zapřel o její. Už mi nedává tak velkou práci ji vyzvat k nějaké akci. Prostě neprotestuje. Něžné polibky mi začala oplácet přesně tak, jak to umí jen ona. Nechtěl jsem ale zůstat jen u nich. Konečně jsme byli tady, sami dva a nikdo další, kdo by nás mohl rušit.

„Jsem unavená, Tae." Zaprotestovala slabě, když mi ruka samovolně sjela na její stehno, vyhrnujíc tak noční košili, co má na sobě.

„Vážně?" odtáhl jsem se na malinký kousíček, abych se o tom sám přesvědčil.

„Tady někdo kecá." Usmál jsem se ďábelsky.

„Taehyungu!" zaúpěla.

„Tak co je, kde je problém?" tak jsem po ní toužil a ona dělá tyhle drahoty. To ji musím pokaždé aspoň trošku opít nebo co?

„Nevím, jestli bychom měli." Uhnula pohledem a sedla si.

„Proč ne?" nechápavě jsem pozdvihl obočí.

„Je to prostě... jsem tvoje sestra, dokud děláme jen takové věci jako líbání a já nevím... nepřijdu si tak hrozně." Prohrábla si vlasy.

Protočil jsem očima a vyskočil z postele, než stihla protestovat, vytáhl jsem ji za ruku k sobě a dotáhl před velké zrcadlo, které měla připevněné na skříni.

„Tak dívej." Postavil jsem ji před sebe a ona se zadívala na nás na oba.

„Vypadáme snad, jakože jsme příbuzní?" bradu jsem si opřel o její rameno, a taky se na nás zadíval. Rozdíl na nás dvou byl vážně jasně patrný. Pokud pominu to, že já jsem vlastně čistý asiat a ona Američanka, moje pleť byla tmavší, než ta její, no a taky jsem měl hodně tmavé oči. Na rozdíl od jejích, zelených. Proč nad tím vlastně přemýšlím? Každý kolemjdoucí by si myslel, že spolu spíš chodíme, než že jsem její nevlastní brácha.

Jediné, co mě štvalo, je moje výška. Nejsem sice úplně nejmenší, ale oproti ní taky nejsem nějak urostlý. Nejsem jako Liam. Dobře, mám takových 178 centimetrů, ale kde mám do něj, když ten měří kolem 185. A pak taky ty svaly. Možná proto mě vidí tak, jak mě vidí a já ji neustále musím přesvědčovat o opaku.