Paper Hearts [Taehyung]

12. kapitola

Taehyung's pov

„Michigan je moc daleko." Namítl jsem

Seděli jsme s Barbarou v obýváku a koukali na všechny brožůrky, které jsem dostal na university festivalu. Byl jsem tam se svou třídou tenhle pátek.

„Ale je tam to, co se ti líbí, ne?" nechápavě nakrčila obočí, a pak se svalila zády na gauč. Byli jsme tím doslova zachrlení.

Měl jsem sice jasno v předmětech, které se mi líbily, a které jsem naopak nechtěl. No žádná z univerzit, která se mi líbila, nebyla tady v New Yorku.

„To mám odejít? A co ty." Zamračil jsem se a sledoval její pěknou tvář z profilu.

„Měl bys zažít svá studentská léta, Tae. Taky jsem je měla." Pousmála se, hledíc do nějakého papíru. Dávala mi tak prostor, abych si ji prohlížel. Její pěkný malý nos a jemné rysy tváří, podél kterých splývaly tmavě hnědé vlasy. A pak taky její rty, na které jsem v poslední době myslel často. Jaké by to asi bylo, kdybych ji políbil.

„Mám dobrá léta teď, vlastně o výšku ani tak nestojím." Zamumlal jsem a hlavu zboku opřel o opěrku gauče, stále ji sledujíc.

„Rozmysli si to sám, nejspíš bych musela pustit náš dům, protože obě věci na jednou bych neutáhla, ale byla by škoda, aby ses toho vzdal." Zavrtěla hlavou a na čele se jí vytvořily jemné vrásky.

„Chci zůstat tady s tebou. Najdu si normální práci a ty nebudeš muset tolik pracovat." Pravda, že jsem po tomhle toužil asi nejvíc. Prostě, abychom žili společně tady. Mohl jsem si vzít nějakou večerní školu, abych neměl jen střední, ale ještě něco navíc.

„Neblázni, já bych tu byla, až by ses vrátil." Papír hodila k ostatním na stůl.

„A práce mě baví, není to problém." Dodala vzápětí.

„Je, jsi moc unavená a pořád se věnuješ jen psaní. Byl to tvůj koníček dříve, je špatné, když se z něj stane povinnosti." Namítl jsem, a aniž bych dokázal ovlivnit své chování, vzal jsem její ruku do své.

„Jenom chci, aby ses měl dobře. Nechci tě ochudit o nic, co bys mohl mít, kdyby tu byla máma." Namítla.

„Mně už není deset, Barb." Pousmál jsem se a přiblížil se k ní. Jemně jsem ji vzal kolem ramen a aspoň na chvíli měl zase ten pěkný pocit, kdy ji můžu mít u sebe.

„Vím, jaký je život a vím, že to není jednoduché. Není to všechno jen na tobě. Můžu jít na vysokou za rok, alespoň částečně na ni vydělám." Překvapilo mě, když svou hlavu položila na můj hrudník a nijak neprotestovala. Je většinou dost vyhýbavá, pokud jde o tohle. Jakoby se ode mě snažila držet, co nejdál.

Mlčeli jsme pak a asi oba přemýšleli o svých věcech. Čím více se mi to honilo v hlavě, tím mi bylo jasnější, že příští školní rok prostě na vysokou nenastoupím. Dám si jeden rok odklad a pomůžu jí tady s tím vším. Začnu pracovat a našetřím nějaké peníze, abych na univerzitu mohl jít příští rok. A kdo ví, třeba ji pak ještě přemluvím, aby do Michiganu odjela se mnou. V New Yorku, krom zbytku rodiny, nás vlastně nic nedrží.

**

Seděl jsem v kuchyni u stolu a měl před sebou večeři, kterou Barbara připravila. Byla výborná, ale já se na ni nemohl soustředit. Sledoval jsem Barb, která si zapínala náušnice a kontrolovala své vlasy před zrcadlem. Byla tak nádherná. Byla jako můj sen, akorát, že v realitě.

Měla černé krátké šaty, no nepůsobily moc vulgárně, za což jsem byl rád. Už tak určitě strhne mnoho pozornosti. Vlasy měla tentokrát vyčesané do vyššího culíku a dala tak vyznět náušnicím, které ještě více rozzářily její tvář.