Paper Hearts [Taehyung]

9. kapitola

„Chutná vám?" zvedla jsem hlavu od talíře a usmála se na tetu Karen. Její jídlo bylo perfektní, a to jsem jí taky hned chtěla říct, ale Taehyung, který seděl vedle, mě předběhl a hned jí ho vychválil do nebes.

„To jsem ráda, nikdy nebudu tak dobrá kuchařka, jako byla vaše máma, ale dnes jsem se snažila." Pousmála se trochu smutně při vzpomínkách na naši mámu.

Dnes večer tu byla celá rodina. Teta Karen a strýc Billy mají opravdu obrovský dům. Taky bydlí daleko za New Yorkem, takže tu něco takového může být. Čím blíž je člověk k centru, tím přibývá výškových budov. Naše čtvrť je jedna z posledních. Za námi jsou už samé paneláky, a pak výškové budovy.

Vánoce jsme vždy, ještě co si pamatuju, trávili u nich. Byla tu i mamčina druhá sestra Helen s Davidem, která má dva kluky. Pamatuju si je jako miminka, no teď už jim bylo osm a pořád hyperaktivně poletovali kolem. Karen a Billy mají dceru, která je stejně stará jako Taehyung, a pak jednu mladší, které je čtrnáct. Pak tu byl ještě Billyho bratr, který s námi taky často trávil svátky. Jeho žena umřela brzo, ani jsem ji neznala, a taky má jednu holku, které je kolem deseti, tuším. Jak to tak sleduju, jsou tu skoro samé holky. Bylo to trochu srandovní, ale bylo fajn s nimi trávit čas.

„Doufám, že jste vy dva neměli na dnešek jiné plány." Poznamenala ještě.

„Ne, počítali jsme oba, že se tady všichni setkáme. Jako každý rok." Odvětila jsem.

„No, tys tady už nějaký ten roček nebyla." Popíchla mě.

„Alespoň to teď napravím." Usmála jsem se.

„To jsem ráda, Tae vždy spal nahoře na půdě, jak je tam ten volný pokoj. Přemýšlím, jak vás uskládat do pokojů. Postelí je nějak málo." Na to jsme se všichni u stolu zasmáli. To je pravda, sice to byl velký dům, ale pro tolik lidí nebyl ani zdaleka dělaný.

„Můžu se vyspat u holek na zemi, to není problém." Navrhla jsem. V tom pokoji jsme dřív spali oba dva. Jenže jemu bylo deset a mě patnáct, divné to nebylo.

„Nebudeš spát na zemi, můžeš se tam vyspat se mnou." Trochu jsem doufala, že to ne navrhne, protože se mi do toho ani trochu nechtělo.

„To je blbý." Zavrtěla jsem na to hned hlavou a vyhledala tety pohled. Nezdála se být nějak... zaskočená nebo něco.

„Možná by to bylo vážně nejlepší, bylo by to tak, jako dřív. Sice nám tu teď přibyli Jasper a Robert, ale ti budou spát u Helen." Na to jsem už neměla sílu nějak protestovat. Prostě to přežiju a nebudu na nic myslet.

Po večeři jsme se šli všichni posadit do obýváku. Museli jsme se opravdu scvrknout, aby nikdo nemusel sedět na zemi a strýc Billy donesl i nějaké židličky. Jejich velkému obývacímu pokoji dominoval právě teď obrovský vánoční strom, který byl nazdobený vším možným. Baňkami, ozdobami i čokoládkami, které děti neustále uždibovaly.

Každý si tak nějak posedal ke skupince své věkové kategorie, aby měli společnou řeč. Byla jsem ráda, že sedím u Taeho a z mé druhé strany byla Olivie. Ta mi byla věkově taky nejblíže. Jinak jsem z dětí vlastně nejstarší.

„Jsi úplně jiná, než si tě pamatuju, Barb, co je u tebe nového?" zeptala se mě a já se k ní teda otočila.

„Ani nic moc. Vlastně, udělala jsem výšku, což víš a teď dělám v časopise a jednom deníku. Je to fajn práce." Nějak jsem nevěděla co odpovědět. Bylo tu hodně věcí, ale najednou se mi všechny zdály nepodstatné.