Paper Hearts [Taehyung]

31. kapitola

Koukal jsem kolem sebe a tiše nadával za to, že je tu tolik lidí a takový mumraj. Nemohl jsem se kvůli tomu zorientovat a najít Barbaru, která tu na mě měla čekat. Byl bych to tu prošel několikrát, abych ji už našel, ale to by mi pak z tašky asi odpadlo při nejmenším rameno.

Všichni lidé, kteří vystoupili z autobusu spolu semnou, už byli pryč. Díky tomu se to tu trošku vylidnilo – alespoň na nástupišti, kde jsem byl.

No a pak jsem ji konečně spatřil.

Koukala kolem sebe a nejspíš mě taky hledala. Chtěl jsem se za ní hned rozběhnout, ale musel jsem si alespoň na okamžik užít ten pohled.

Měla na sobě ty roztomilé šortky a splývavé tílko. Podle vlasů soudím, že asi teprve vstala z postele, protože je měla jen v nedbalém drdolu. To by taky odpovídalo, protože bylo teprve půl šesté ráno. Hodně brzo na vstávání.

Zavrtěl jsem nad tím hlavou a s obrázkem nás dvou, jak se spolu zase tulíme v posteli, jsem se vydal k ní.

Myslel jsem, že mě zahlédne, ale koukala se úplně jiným směrem. Ani tak jsem neváhal, pustil tašku, a pak ji ze zadu pevně objal.

„Panebože!" vypískla, na což jsem se zasmál.

„Tys mě vyděsil." Snažila se to říct naštvaně, ale vůbec jí to nešlo. Místo toho, hned jak jsem uvolnil své sevření, se otočila a znovu mi skočila do náruče.

„Ahoj." Stiskl jsem ji u sebe a moje čichové buňky opět zaplavila její příjemná vůně. Tak tak tak mi chyběla. Nevím, jestli to jde vůbec slovy a myšlenkami vyjádřit.

„Ahoj." Zopakovala a můj obličej vzala do dlaní. Své ruce jsem položil na její a musel jsem zavřít oči pod náporem té spokojenosti.

Už ji mám zase u sebe. Moji Barbaru.

Jemně jsem ji políbil na čelo a na posledy stiskl v náručí, než jsme se společně vydali pryč z nástupiště.

„Asi se ti vstávat zrovna nechtělo." Komentoval jsem to, když hlasitě zívla.

„Tos uhodl." Uchichtla se.

„Moc jsem toho ani nenaspala, protože jsem se snažila sbalit nějaké věci a udělat, co nejvíc práce." Prohrábla si vlasy a odemkla auto hned, jak jsme byli u něj.

Svou tašku jsem hodil do kufru, a pak zapadl na sedadlo spolujezdce.

„Něco nového tady?" zeptal jsem se, jakmile vyjela z frekventovaného parkoviště, které je hned u autobusového nádraží.

„Ani ne. Nic se za tu dobu nezměnilo. Akorát jsem nám zarezervovala ten let, jak jsi chtěl. Letí to zítra v noci." Usmála se, když jsem ji vzal za ruku a na chvíli semnou propletla své prsty.

„Nejsi ale moc nadšená, že tam letíme." Podotkl jsem.

„Není to o tom, že bych tam nechtěla jet. Jen mi přijde, že tak utíkáme od problémů." Typická a vždy spravedlivá Barb se ozvala.

„Já souhlasím." Přiznal jsem. Je to pravda, utíkáme, ale jiné řešení tu teď nevidím.

„Ale raději odsud uteču, než abych byl zavřený a oni mě strážili jako na vodítku. Mám už svůj vlastní rozum."

„Já vím," povzdychla si.

„Jen mě mrzí, že to nejde vyřešit jinak. Nevidím problém, když odjedeme na nějakou dobu tam. Ty letenky jsem koupila už předtím, pracovat můžu i od tama. No jak dlouho budu mít na nějaký hotel, to nevím." Zhodnotila situaci.