Paper Hearts [Taehyung]

3. kapitola

Po té noci, co přišel celý mokrý, se trochu prolomily ledy. Teda, byl ke mně trochu zdrženlivý, ale to se ani nedivím. Už nejsme děti, co si spolu hráli. I když, já ho tak pořád trochu vidím. Zůstal mu ten známý lišácký úsměv, který měl i jako malý kluk.

„Měla bys se mnou jít dnes do školy." Řekl a dosedl na židli naproti mně. Už byl oblečený do své uniformy a připravený vyrazit. Nachystala jsem mu i nějakou svačinu, ale tuším, že tam, kam chodí, mají určitě kantýnu, kde si bude moci něco koupit.

„Proč?" zamračila jsem se nechápavě.

„Nebyl jsem už čtyři dny ve škole a třídní to bude určitě zajímat, když jsem v maturitním ročníku." Zakousl se do housky, která byla na stole.

Povzdychla jsem si a shlédla svůj oděv. Ještě pořád jsem měla na sobě župan. Už tak pro mě bylo těžké vstávat tak brzo. Pracuju hlavně v noci, takže pak vyspávám do poledne. Dneska jsem sice do rána nepracovala, ale i tak, byl to do teď můj režim.

„Hm, tak fajn, v kolik začíná první hodina, v devět?" podívala jsem se na hodiny a on přitakal.

„Tak se jdu převlíct, a pak tě tam hodím autem." Dala jsem noviny pryč a zvedla se. Vážně jsem neměla moc času na přípravu, ale chtěla jsem vypadat dobře, když budu mluvit s jeho učitelkou. Chci, aby mě brala už jako dospělou a taky brala na vědomí, že se o něj dokážu postarat. Nějaké problémy ze strany sociálky by mi ještě tak chyběly. Docela proklínám americký systém, kdy se člověk může stát dospělým až v jedna-dvaceti.

Navlékla jsem na sebe pouzdrovou sukni a volnou košili, kterou jsem často nosila do kanceláře, když bylo třeba tam zajít. Nazula si lodičky a popadla kabelku.

„Jdeme?" zakřičela jsem do kuchyně a on už stál v pozoru.

„Teda... vypadáš, hm, pěkně." Zakoktal se.

„Musím před tvou učitelkou vypadat dospěle." Protočila jsem očima a zkontrolovala, jestli je všude zhasnuto před tím, než odejdeme.

„Jaký máš vůbec prospěch? Ne, že by na tom nějak záleželo, ale čistě ze zajímavosti." Nakousla jsem, stahujíc střechu auta. Bylo teplo a svítilo sluníčko, je třeba toho využít, protože takových dnů v NY nebude moc, hádám.

„Učím se dobře, minulé pololetí jsem měl vyznamenání." Odvětil a já překvapeně pozdvihla obočí. Moc dobře si vzpomínám, jak nesnášel učení.

„Ty to asi nevíš, ale máma mi změnila školu. Chodím na gymnázium se sportovním zaměřením." Teda, opravdu se dovídám zajímavé věci.

„Baví mě to o dost víc a mám tam i pár kamarádů. Rád bych tam zůstal do maturity." Dodal.

„A proč bys tam neměl zůstat?" nechápala jsem.

„Nemluvili jsme o tom, ale co bude dál? Chceš zůstat tady?" zeptal se opatrně a já pevněji semkla volant. Stýskalo se mi po LA a taky po mých přátelích, jen co je pravda. No tak nějak jsem se smířila s tím, že budu muset žít tady.

„Zažádala jsem o převedení na NewYorskou pobočku. Počítám s tím, že oba zůstaneme." Usmála jsem se na něj a zaparkovala na prvním volném místě. Škola byla opravdu velká, ale to se dalo čekat, když jsme v takovém městě. Tady snad nic jako něco malého neexistuje.

Bylo za deset minut devět a studenti se pomalu začali hrnout do školy. Sjíždělo se tu jedno auto za druhým. Už jsem skoro zapomněla, jaký dokáže být mumraj na střední škole a modlila se, abych z tohohle vyvázla bez bolesti hlavy.