Paper Hearts [Taehyung]

29. kapitola

„Konečně jsi vystrčil nos z pokoje?" ušklíbl se David a položil přede mě talíř s domácími burgery.

„Hm." Zašklebil jsem se na něj, ale radši to nijak nekomentoval.

Nemám to zapotřebí.

Kluci už byli asi po jídle, protože se honili okolo. Ti dva jsou jako Pat a Mat. Neustále něco vyvádějí a nejhorší je, že to většinou končí katastrofou – něco rozbijí, zničí a tak podobně. Po pár dnech, co mi neustále vráželi do pokoje a otravovali mě, na což jsem neměl ani v nejmenším náladu, jsem si dveře zatarasil starou židlí, která byla ve vedlejší místnosti. A měl jsem svatý pokoj.

„Díky." Nacpal jsem to do sebe co nejrychleji, abych tu nemusel setrvávat déle než je nutné.

„Počkej ještě." Zastavila mě teta.

„Včera jsme byli nakoupit, koupil jsem ti tohle." Hodil na stůl krabičku, která měla obrázek mobilu. Na můj Iphone to teda fakt nemá, no lepší, než nic.

„Netvař se tak, tvůj zůstal u Karen doma." Napomenul mě.

„Jasně, ale proč? Mohli jsme ho klidně po cestě sem vyzvednout." Ucedil jsem.

„Protože nechceme, aby ses s ní kontaktoval." Vyprsknul naštvaně.

Zatvářil jsem se nechápavě. Takže oni mě zatáhnou sem a on je tu ten naštvaný? Já se o nic neprosil!

„Davide..." ozvala se teta.

„Ne, co si ten spratek vůbec myslí? My pro něj chceme to nejlepší a on je neustále drzý. Mám toho plné zuby, vážně. Kdybys byl můj syn, dostal bys takovou, jakou jsi ještě nezažil!"

„Ale ty nejsi můj táta!" zakřičel jsem na oplátku a postavil se.

„A jsem dost velký na to, abych věděl, co je pro mě nejlepší, mám taky mozek."

„Takhle semnou mluvit nebudeš!"

„Uklidněte se oba dva!" křikla teta tak, až se i dvojčata přestala nahánět a zaraženě se na nás podívala.

„Jdu do pokoje." Už mi bylo jedno, jestli bude něco křičet. Ať si dělá, co chce. Jsou ale fakt blbí, když si myslí, že si nepamatuju její číslo. Proesemskovali jsme spolu kolikrát noci. Umím ho i pozadu.

Říkat to ale rozhodně nebudu, ještě by mi ho znovu zabavil. Chová se jako někdo, kdo mě chce vychovávat, ale na to je tu už pozdě. Za rok mi bude dvacet jedna. To, že nejsem dospělý na papíře neznamená, že jsem úplný debil. Umím se rozhodovat sám a umím určit co je dobré, a co špatné. Dělají ze mě dítě, ale tím už dávno nejsem.

V pokoji jsem setrval, až dokud neodešli k pláži, aby se mohli vykoupat. Celou tu dobu jsem si instaloval aplikace, které rád používám a taky jsem se konečně podle detekce polohy dozvěděl, kde to vlastně jsem. V Georgii. Paráda.

Měl jsem nutkání Barbaře hned zavolat, ale nechtěla jsem riskovat, že mě uslyší a mobil mi zase vezmou. Udělal jsem to proto až když odešli.

Neexistuje tu žádný časový posun, takže jsem se nemusel bát, že by u ní nebyl ideální čas. Nezvedala to ale a já měl strach, jestli se něco nestalo. Pak mi došlo, že když jsem neznámé číslo, tak možná váhá, jestli to má brát.

A pak přece jen.

„Ano prosím..." ozvalo se formálně.

Pousmál jsem se hned, co jsem uslyšel její hlas a měl chuť vískat.