Paper Hearts [Taehyung]

25. kapitola

„To jako vážně, mami? Není nám deset." Ucedila Olivia, když jsme všichni stanuli před obrovskou bránou zábavního parku. Deset nám možná není, no já se tak v tu chvíli cítil, natěšený jako malé dítě.

Pousmál jsem se na Barbaru, která mi to se zavrtěním hlavy opětovala, a pak pohledem skenoval jednu atrakci po druhé.

„Chtěla jsem udělat nějaký kompromis, vy si tu taky určitě něco najdete." Zasmála se teta Johana. Jasně, že to bylo hlavně kvůli těm malým, dvojčata dneska oslavovaly narozeniny a jelikož to byly takové malé dětské kulatiny, všichni jsme byli pozvaní.

„Mně se to líbí!" ohlásil jsem se, abych tetu trochu podpořil, nikdo z dospělých se totiž nezdál být příliš nadšený.

„Ty jsi sám ještě děcko." Protočila Olivia očima.

„Ale no tak!" ozval se pro změnu Henry.

„Dobře, rozdělíme se, my jdeme s prckama támhle tím směrem a vy velcí si dělejte, co chcete. Za tři hodiny bude sraz přesně na tomto místě." Instruovala nás.

Nijak jsem nekomentoval Oliviiny poznámky, nenechám si kazit náladu. Že mě to ale trápilo, popřít nemůžu. A hlavně teď, když škola skončila a my se jako rodina scházeli o to častěji.

Za týden mám narozeniny a to se bude konat další oslava. Můj strach z toho, že jednou něco řekne, už trošičku pominul. Bylo to několik týdnů od doby, co mi takhle vyhrožovala. Za tu dobu jsme se potkali několikrát a nic neřekla. Jen měla blbé poznámky na mě a na Barb taky. Já na to nereagoval a Barbara to asi vůbec nebrala v potaz.

„Máš nějaké speciální přání, kam chceš jít?" propletl jsem s Barb prsty a usmál se. Věděl jsem, že ji takhle držet nemůžu, ale chtěl jsem jen trochu kontaktu. Celý den s námi někdo je a mně se po ní stýská – přestože je celou dobu vedle mě. Z toho je mi vážně mizerně.

„Mně na tom nesejde, klidně si vyber ty." Úsměv mi opětovala a lehce moje prsty stiskla předtím, než se zase rozpojily.

„Co takhle zajít na horskou dráhu? Vypadá dobře." Ozval se protivný hlas. Nahlas jsem si povzdychnul a otočil se na toho satana, který se mi nejspíš rozhodl ničit život. Jinak si to vážně nedovedu vysvětlit.

„Na tohle já moc nejsem," vím, že se Barb takových věcí bojí, ne, má z toho skoro fóbii a když jsme se dívali na jeden díl Nezvratného osudu, ve kterém to bylo právě o atrakcích, dokonce se rozbrečela. Díky tomu jsem o ní zjistil další zajímavou informaci.

„Ale nedělej se, jseš tu z nás nejstarší, ne? Pojď s námi." Zatřásl jsem se, když mě objala kolem pravé ruky a doslova se za mě zavěsila.

„Nemůžeme jít někde... třeba támhle?" ukázala na točící se obrovské kolo.

„Na to vezmi svého kluka, my chceme akci, žejo?" zdá se, že do ní bude neustále rýpat.

„O co ti jde?" zdá se, že Barbaře už ruply nervy.

„O to, abys nedělala poseroutku a šla s námi na horskou dráhu?" vycenila Olivia své zuby v zářivém úsměvu.

„Panebože, tak jdeme." Zavrtěla na to Barb hlavou a vydala se k pokladnám koupit lístek.

„No vida, jak to jde."

„Přestaň, proč tohle děláš?" odstrčil jsem ji hned.

„Chce to trochu vzrůša." Namotala si vlasy na prst. Samozřejmě to Barbaru nechala zaplatit, protože ona ještě výdělečně činná není.