Paper Hearts [Taehyung]

4. kapitola

Notebook jsem si pro změnu vzala do pokoje. Měla jsem přesně 350 slov, což bylo na článek hodně málo. A uzávěrka se blížila. Jenže bylo tu tolik věcí, o které jsem se najednou musela postarat. Nehledě na účty, kterých byla celá schránka. Děkovala jsem, že máma tak poctivě vedla účetnictví naší domácnosti. Byly v tom tak zcela patrné veškeré výdaje, které byly na dům potřeba.

Čím víc jsem se tím prohrabávala, tím víc jsem měla strach, že já ten barák ze svého platu neutáhnu. Vážně nemám špatnou práci. Časopis, ve kterém dělám je jeden z předních módních časopisů v Americe. Ta práce byla dobře ohodnocená, ale pořád to bylo nic, oproti tomu, co vydělávala máma. Vedla její a tátovu firmu, z čehož byly pěkné peníze. Proto si mohla dovolit tenhle obrovský barák, který je ještě tak blízko centru. A všechno, co je blízko centru, je drahé. Odpady, voda, elektřina.

Měla jsem to celé rozházené po posteli a probírala se tím, když jsem uslyšela nějaký křik. Byl to jen Tae, který se mnou byl v domě, takže to musel být on. Rychle jsem proto vstala a mířila k jeho pokoji. Neobtěžovala jsem se s klepáním a otevřela dveře.

Svíjel se na své posteli, peřinu měl už dávno shozenou na zemi a jeho nahá záda byla zpocená. Nezaváhala jsem a chytila ho za ramena, aby se probudil.

„Barb?" zašeptal.

„Jsem tady." Odpověděla jsem a objala ho, když se mi vecpal do náruče. Bylo těžké ho obejmout tak, jak jsem to dělávala dřív. Byl na to už moc velký.

Rozplakal se do mého trička, a já ho nechala. Opřela jsem se o zeď, která byla za jeho postelí a nechala jeho hlavu na svém břiše.

„Neopustíš mě, že ne?" zaplakal.

„Nikdy." Stiskla jsem ho pevněji a rukama vjela do jeho vlhkých vlasů.

Mohli jsme tak být asi dvacet minut a já konečně slyšela, jak se jeho dech uklidňuje. Přestal plakat a odtáhl se ode mě.

„Zůstaň tady." Smutně se na mě podíval.

„Měla bych jít k sobě." Zaváhala jsem. Jasně, je to můj brácha, ale je nevlastní, a pak taky je to hodně dlouhá doba, co jsme spolu spali v posteli. Je to teď trochu zvláštní.

„Prosím." Zaprosil. S povzdechem jsem teda přikývla a natáhla se pro peřinu, kterou měl shozenou na zemi. Uvelebila jsem se v jeho posteli nejlíp, jak to šlo, a jakmile svou hlavu položil na mé rameno, potáhla jsem deku blíž, zakrývajíc tak nás oba. Cítila jsem se trochu nesvá, že se ke mně tiskne a je do půl těla nahý, no pořád jsem si v hlavě opakovala, že je to můj malý bráška. Jen už prostě není tak malý, jako býval.

„Lepší?" zeptala jsem, stále hladíc jeho vlasy.

„Uhm." Zazněla pouze taková odpověď, a tak jsem nic dalšího neříkala a sledovala modrý strop v jeho pokoji.

„Zdálo se mi o tom." Řekl tiše.

„O té nehodě?" tipovala jsem a myslím, že úspěšně.

„Jo, zdá se mi o tom často. Pořád to mám před očima a říkám si, jestli jsem náhodou nemohl něco udělat..."

„Pšššt." Píchla jsem ho prstem jemně do tváře.

„Nemohl jsi nic dělat, není to tvoje vina." Zavrtěla jsem hlavou. Sám byl zraněný, měl naražená žebra, a co mi řekla teta Sandra, byl tam zaklíněný a ani se k ní nemohl dostat. Měl takové štěstí. A stejně tak i já, protože kdyby se stalo něco ještě jemu, zůstala bych už úplně sama.