Paper Hearts [Taehyung]

15. kapitola

Taehyung pov.

„Přišel ti dopis." Hodila ho přede mě a já se nechápavě zatvářil, když jsem uviděl logo univerzity v Marylandu.

„Co to je?" sáhl jsem po tom a začal to trhat. Posadila se ke kuchyňskému stolu naproti mně a usmála se.

Očima jsem přeletěl, co bylo v dopisu napsáno, a zamračil se.

„J-jak přijímá? Já tam neposlal přihlášku." Podíval jsem se na ni.

„Já ji poslala." Pokrčila rameny, na což jsem zalapal po dechu.

„Proč? Přece jsme se domluvili, že teď na univerzitu nepůjdu, budu tady a pomůžu ti s domem." Položil jsem papír. To byla ale ten jediný pohyb, na který jsem se zmohl. Ona tohle udělala za mými zády? Proč?!

„Nemrhej svou inteligencí, Tae. Ty na to máš, ta škola je perfektní, není důvod, abys to odkládal." Odpila si čaje, který měla před sebou.

„Ale co peníze?" zamumlal jsem. To byl ten hlavní problém, proč jsem tam nechtěl jít. No a pak ještě to, že budu daleko od ní. A to jsem taky nechtěl.

Sice se mezi námi od doby, co jsem se vrátil, nic nestalo. Spíš jsme opravdu dělali, jakože se to ani nestalo, no vím, že to takhle nezůstane. Chtěl jsem být tady, pracovat na tom. Já prostě vím, že mám šanci. Cítím to z jejího chování. Je sice proti tomu, ale lhostejný jí v tomhle směru rozhodně nejsem. Moc dobře to vím pokaždé, co se večer přikradu do její postele. Nejdřív protestuje, no pak se ke mně přitulí a já se cítím jako v nebi. Nechtěl jsem na ni ale spěchat více. Vše má svůj čas.

„Miluju tenhle dům, ale říkám si, že je vážně až moc velký pro nás oba. Měli bychom ho prostě prodat a já půjdu bydlet do bytu. V něm jsem bydlela i v LA. Rozhodně to je méně nákladné, a pak taky není kolem toho tolik péče jak tady. Ta zahrada se musí udržovat, někdy se něco pokazí, jsou to nejen peníze, ale i úsilí." Zavrtěla hlavou. Taky se jí myšlenka prodeje moc nelíbila, ale po druhé straně ji chápu. Byl to obrovský barák na dva mladé lidi. A taky plný vzpomínek.

„A co já?"

„Budeš bydlet na kolejích během studia, no samozřejmě budeš mít pokoj i v bytě tady. Snad mě přijedeš někdy o víkendu navštívit, ne? Maryland není tak daleko." Usmála se, což jsem jí sice chtěl opětovat, no nešlo to.

„Nechci odsud odejít, Barb. Chci tu zůstat s tebou." Zavrtěl jsem hlavou.

Povzdychla si, a pak pro mé překvapení, vzala mou ruku do své.

„Taky se mi bude stýskat, ale věř mi, vysoká je to nejlepší za tvůj život. Teď se to zdá na houby, že musíš opustit něco, co znáš, ale užiješ si to! A já tu budu i za ty tři roky." Mávla druhou rukou, jakoby o nic nešlo.

Vážně jsem chtěl říct, že tam prostě nepojedu. Je sice fajn, že mě vzali na průměr, no pořád, Maryland není New York. Neuvidíme se. Bude se mi stýskat.

Nechtěl jsem ji ale zklamat. Vidím, jak je tím přijetím nadšená, jak ve mně vidí možná i něco, co tam není. Asi bych tomu měl dát šanci, už kvůli ní.

Měl jsem málo času na to, abych se vypořádal se svými myšlenkami a pocity. Škola sice začínala až v září, ale musel jsem se povinně účastnit přípravného kurzu, který začínal už za týden.

A ten utekl jako voda. Musel jsem si sbalit, potvrdit přihlášku, zařídit koleje. A všechno to trvalo o to dýl, protože se mi do toho vůbec nechtělo. Pomohl jsem Barb zabalit všechny ostatní věci, protože mezitím, co já budu tam, bude ona hledat nový byt, a když jí teď s něčím pomůžu, nebude mít pak tolik práce.

Taky jsem se rozloučil se svými přáteli, protože většině začínalo vyučování klasicky v září a ještě si užívali volné prázdniny. Záviděl jsem jim. Bude se mi po nich stýskat, i když nejvíc asi po Jiminovi, se kterým jsem se přátelil. Nejspíš se uvidíme až o Vánocích, kdy přijedu zpátky. Začínám novou etapu svého života, ale nějak se necítím být připravený.

**

„Je to tu pěkný, a zatím budeš mít pokoj pro sebe, to je fajn, ne?" komentovala to Barbara, když jsme stáli v mém pokoji. Nebyl velký, pro dva lidi akorát, ale spolubydlícího mi zatím nepřidělili.

„Jo, dobrý." Pokýval jsem hlavou a prohlížel si to. Nevěděl jsem, co na to víc říct, nejradši bych ty věci totiž zase vzal a naložil je do jejího auta. No na to už je pozdě. Možná proto jsem rád, že někdo vpadnul do místnosti s hlasitým smíchem.

„Ahoj, lidi! Jsem Aaron, a vy jste?" pozdravil nás oba. To poslední, o co stojím, je nějaký vtíravý kluk, ale nějaké kámoše si tu udělat musím a Barb očividně přemýšlela stejně, když mu nadšeně podala ruku.

„Jsem Barbara, tohle je Tae, můj brácha, bude tu chodit do školy." Měl jsem chuť podotknout něco o tom, že mám svou vlastní pusu, ale vlastně jí můžu být vděčný.

„Těší mě, jsem tady přes dveře hned naproti." Ukázal.

„Ty tady chodit nebudeš?" zeptal se se zájmem. Protočil jsem očima. To je skvělý, sotva vytáhneme paty s New Yorku a někdo ji musí nabalovat. A nejhorší je, že já tomu nijak zabránit nemůžu.

„Ne, mám vysokou za sebou... naštěstí." Zasmála se, a pak se otočila zpět ke mně.

„Pojedu, do New Yorku to chvíli potrvá a nechci jet za tmy." Na to jsem jen pokýval hlavou a šel ji vyprovodit před kampus, kde bylo i parkoviště.

„Buď opatrný a nic tu nevyváděj. Párty v míře a i alkohol, jasný?" lehce do mě strčila a otevřela dveře od řidiče.

„Taky na sebe dej pozor." Odkopnul jsem kamínek, který jsem měl před sebou a párkrát se zhoupnul na patách.

„O mě se neboj, já se o sebe starala celou dobu, není to pro mě novinka." Zašklebila se.

„Dobře." Povzdychnul jsem si. Vážně jsem nenacházel slova, co jí říct.

„Tae, užiješ si to." Zatahala mě za rukáv trička, a pak objala. Přitiskl jsem se k ní a rukama objal její pas. Hlavu jsem složil na rameno a nadechl se její typické vůně, která mě vždycky dokázala uklidnit.

„Bude to v pohodě." Pohladila mě po zádech. Přišlo mi, že se objímáme hrozně krátce, když už spouštěla své ruce, za chvíli byla pryč a já pocítil jen chlad.

„Přijedu v polovině září, jak dokončíš kurz a než začne vyučování, platí?" nasedla do auta, které jsme stihli koupit. Dala ho na protiúčet a místo toho kabrioletu, který měla, teď jezdí v typickém americkém Volvu, které je vyšší než ona sama.

„Slibuješ?" sledoval jsem, jak svou kabelku hází na sedadlo spolujezdce a skáče za volant.

Chtěla už zavřít své dveře, ale nedovolil jsem jí to.

„Bude se mi stýskat." I přes její protesty, jsem ji znovu objal.

„Mně taky, ale uteče to jako voda." Pousmála se, když jsem se odtáhl, a pak mi pro mé největší překvapení dala pusu na tvář.

Odstoupil jsem, a jakmile si zapnula pás, zavřel jsem dveře od auta.

„Ahoj." Zamávala, pak vycouvala a už jí nebylo.

A tak jsem osaměl.V Marylandu, na vysoké. Bez přátel, bez ní.

Sice nic extra, ale v příštím díle vás to čeká :P Už to tam budé a pěkně se to rozjede.

Trochu jsem přemýšlela, jak to s touhle ff bude dál a naštěstí jsem se trochu odpíchla od místa. Sice to nemám pořádně promyšlené do úplného konce, ale už jen to, že jsem se nějak pohnula je super. Rozhodně nebude mít tolik dílů jako SITH (i když, to asi nebude mít žádná další ff :D), možná bude mít něco málo více než Things we wanted.

Doufám, že se vám líbí a dáte to najevo votes nebo pěkným komentářem :)

Andy

Otázka: Jak trávíte prázdniny?