Ovládána mužem

Kapitola sedmnáctá

Tuto kapitolu bych věnovala další věrné čtenářce - Haniko_TheSilverWolf - snad se Ti bude líbit!

„Ale já nejsem žádná Lauren, drahoušku, jmenuji se Sandra," promluvila k němu svůdným hlasem a ještě více se k němu přiblížila. Noahovi došlo, že tato slečna skutečně nemá nic společného s Lauren. Poodstoupil od ní a dlouze a podrobně si ji prohlédl – Lauren by nikdy nezaujala takovou pózu, nestála by jen ve spodním prádle, vyzývavě, vůbec by nikdy nebyla takto nalíčená.

„Fešáku," oslovila jej a pomalu k němu přešla, „co pro tebe mohu udělat?"

„Potřebuji zapomenout, ale tolik mi ji připomínáš, že to je zbytečné..." Začal se sbírat své věci a chtěl odejít, ale ona jej chytla za košili a díky tomu, jak ho překvapila, ani se nebránil, když jej donutila si sednout. Rozkročmo se na něj posadila a díky kruhovitému pohybu boků si naprosto získala jeho pozornost.

„Uvolni se," přikázala mu a začala se ho jemně dotýkat. Nejprve na ramenou, poté pokračovala níže a celou dobu se nezapomínala smyslně vlnit.

Noah byl naprosto paralyzován jejími pohyby a hlavně pohledem, kterým jej propalovala. Rozhodl se, že se ji plně poddá.

***

Lauren se vrátila do sálu až po pár minutách. Nejprve se ukryla do spíže, kde se pokoušela uklidnit, ale stejně na malý okamžik se posadila na jednu z krabic a propadla hysterickému pláči. V ten okamžik byla rozhodnutá všechno ukončit, ale pak uslyšela, jak ji někdo volá a ji došlo, že už nikdy nebude ta stará Lauren. Už navždy bude Lauren Hundsberger, manželka kandidáta na prezidenta USA. Do této situace se dostala sama, svojí naivitou a hloupostí, ale nyní už není cesty zpět.

Zhluboka dýchala, ale slzy i tak dále tekly.

„Budu se muset jít přepudrovat," napadlo ji, když vycházela ze špíze. Zamířila do nejbližší koupelny a okamžitě se pustila do opravy škod.

Pokusila se sama na sebe usmát, ale i když to moc nešlo, vyšla ven s náznakem úsměvu na rtech.

Sál byl plný lidí, které vůbec neznala, ale měla s nimi konverzovat. I když její rodiče pocházeli z vyšší společnosti, nenavštěvovali a hlavně nepořádali takové sešlosti. Necítili potřebu. Jen před Vánoci udělali menší oslavu pro své blízké známé, ale vždy to bylo kolem dvaceti lidí. To se nedá srovnávat s touto oslavou. Bylo pozváno přes tři sta lidí.

Lauren se naposledy zhluboka nadechla a vešla do sálu. Nasadila ten nejšťastnější výraz a vydala se korzovat po místnosti.

Nevěděla, co má dělat. Měla by za nimi přijít? Jak by mě navázat konverzaci? Chodila na hodiny etikety, ale o tomhle ji nikdo nepoučil. V dáli ale zahlédla svoji záchranu – Antoine po ni střelil pohledem. I když k němu stále cítila smíšené pocity, necítila k němu důvěru, ale nyní potřebovala pomoc., tak se k němu vydala.

„Antoine, co dělám špatně?" šeptla k němu, když ji rádoby přátelsky lehce líbl na tvář.

„Všechno," ušklíbl se na ni.

Lauren se na něj jen smutně podívala a v tom si všimla, že lidé kolem Antoina pomalu odcházejí. Ne kvůli němu, ale kvůli ní.

„Teď vážně, Lauren, proč si vybíráš takové šaty?" zeptal se jí z ničeho nic.

„Já si je nevybírám, to Andrew," odpověděla plaše.

„No to je ještě horší... Myslel jsem si, že má lepší vkus, ale to odbíhám od tématu. Ty lidé tu přišli kvůli Andrewovi – kde je?"

„Vedle, něco tam připravuje... Já nic nechápu!" šeptala a nervózně si hrála se šaty.

„Nedělej to, vypadáš jako malá holka. V těhle šatech a ještě s tímhle postojem... Pak se divíš, že nemáš autoritu a všichni se ti tu smějí," vyčetl ji a tím vyrazil Lauren dech.

Narovnala se a rozhlédla se kolem sebe. Střetla se s mnoha pohledy, ale když se otočila zpátky k Antoinovi, aby mu cosi řekla, byla přerušena cinknutím skleničky u mikrofonu.

„Drazí přátelé, omlouvám se vám za dlouhé čekání," ozval se Andrew, kolem kterého se okamžitě utvořil okruh. Místností se ozývaly nadšené pokřiky a následný potlesk. Lauren se více natáhla, aby na něj viděla.

Andrew to prostě uměl s lidmi – široce se usmíval, ležérně si nechal rozepnuté sako. K tomu zaujal pózu s jednou rukou v bok. Vypadal uvolněně a zároveň dominantně. Nudná a tichá oslava se během minuty stala oslavou plnou zvláštního napětí.

„Měl jsem pár věcí na zařizování... To víte, co si neudělám já, to za mě nikdo neudělá," prohlásil a v tu chvíli se polovina sálu obrátila na Lauren a druhá ji propalovala pohledem zezadu. Okamžitě zrudla a nervózně se dívala po ostatních.

„Nevadí... Nejprve bych rád vám všem poděkoval za podporu. Po vánočních svátcích mě čeká první velká diskuze s ostatními kandidáty a upřímně doufám, že lidé se ztotožní s mými, vlastně našimi, názory. Pak mě čeká velké cestování po Spojených státech. Začnu v New Yorku, kde mě hodlá podpořit sám starosta, pak budu pokračovat do Filadelfie... Ale to vás vlastně nezajímá, že?" prohlásil a na konci se odlehčeně zasmál.

„Každý z vás má nějaký dárek pod tím obrovským stromem v hale, jezte a pijte z plna hrdla. Půlnoční překvapení je jen pro ty, kteří tento typ zábavy máte rádi, je to na vás."

„Jaké překvapení?" sykla Lauren, ale nikdo ji nevnímal, všichni viseli Andrewovi na rtech. I ona byla unešená. Opět viděla toho Andrewa, kterého potkala před pár měsíci. I když k ní měl nemístné poznámky, ten tón hlasu, póza i výběr slov. To byl Andrew, kterého znala... Ale vlastně to byl její přelud.

Lidé z něj byli nadšení. Pár dívek k němu přiběhlo a vyfotily si s ním selfie. Nebylo na něm vůbec vidět, že mu je už přes čtyřicet. Skoro mu i záviděla. Lidé se kolem něj shromáždily, včetně Antoina, a ona zůstala sama na druhém konci sálu.

Věděla, že to je nevhodné, ale pomalu se vyplížila ze sálu. Zaregistrovala ještě pár blesků, asi fotili skupinové foto, ale jí to bylo jedno. Musí začít uvažovat nad sebou a svou budoucností.

Pomalu kráčela směrem do svého pokoje. Domem se ozýval hluk z vánoční oslavy, ale čím se více blížila ke svému pokoji, bylo tišeji a tišeji. Vešla do svého pokoje a bez rozsvícení se blížila k posteli. Už tuto místnost znala, tudíž se nebála, že o něco zakopne.

Svlékla si ty růžové princeznovské šaty a šla do koupelny. Měla by být na té oslavě, ale už měla plné zuby toho, aby byla za opici v kleci, aby se jí všichni vysmívali.

Odlíčila se a opláchla si tvář. Ani se na sebe nepodívala do zrcadla, natáhla na sebe jedno z pyžam, které ji jednou málem vyhodil Andrew, ale schovala si je a když věděla, že ji v tom nikdo neuvidí, chodívala v něm spát.

Když si však lehla do postele, dlouho nemohla usnout. Převracela se, nemohla nalézt vhodnou polohu. Nakonec to vzdala a odhodila peřinu.

Hlavou ji stále vířila Andrewova slova o nějakém překvapení – jakém překvapení?! O ničem takovém ji neříkal. Podívala se na hodiny, bylo pár minut do půlnoci.

Lauren si opět lehla a pokusila se ještě jednou usnout. Nakonec se to povedlo, ale ne na dlouho.

Probudil ji dotek cizích rukou a těžký dech na její kůži...

Omlouvám se za dlouhé čekání. Jsem momentálně v Japonsku a moc času bohužel nemám.

Co si myslíte, že se bude dít dále? 

Děkuji za všechna přečtení, hvězdičky či komentáře! Také jsem vděčná těm, kteří moje díla sdílí! 

Vaše Viktoria