Ovládána mužem

Kapitola pětatřicátá

Tuto kapitolu bych ráda věnovala Rabia_Pasion, která nejen že se konečně dostala k přečtení této šílenosti, ale také mi vnukla geniální nápad! Děkuji Ti! ♥

„Zvedni to, no tak, zvedni to," prosila telefon, který stále vytáčel Sandřino číslo.

„Hoří?" ozvalo se na druhé straně. „Mám jet-lag, neskutečně mě bolí hlava," postěžovala si Sandra.

„Jo, hoří. Ve zkratce, nemám moc času – pohádala jsem se s Andrewem, líbal mě a teď nechal přestěhovat všechny mé věci do jeho ložnice a teď mi poraď, co dělat," chrlila do telefonu a rychle pustila naplno kohoutek. Nechtěla, aby je někdo slyšel.

„Fíha... Dosti hodně rušný den, co?" zasmála se Sandra, ale pak zvážněla. „Co bys dělala ty, Lauren Gleenworth? Co ti napovídá srdce?"

„Nechodila bych tam," řekla jen a volnou rukou šplouchala vodu, která se hromadila v umyvadlu.

„Chyba, má milá. Ty tam půjdeš... Hm, co máš teď na sobě?" chtěla vědět.

Sandřina rada i její otázka Lauren zaskočily, ale stejně odpověděla. „Jen ručník, všechno mi odnesli," postěžovala si.

„Tak to je skvělé. Ty tam půjdeš jen v tom ručníku, ale chraň tě Bůh, jestli se budeš nějak schovávat a hanbit. Ty tam půjdeš jako sebevědomá žena. Vejdeš bez klepání, nebudeš se po něm dívat a začneš hledat něco na spaní – koupila sis nějakou tu košilku, co jsem ti radila?"

„Jo," zabručela a stáhla si turban z hlavy.

„Tak půjdeš do toho pokoje a začneš ji hledat. Až ji najdeš, v koupelně se převlékneš a půjdeš si lehnout," radila dále.

„To mi chceš říct, že si s ním mám lehnout do jedné postele?"

„Klid, můj šestý smysl mi říká, že se ti nic nestane a ještě si to užiješ. Trap ho, bude mít divoké představy, občas se ho mimoděk dotkni, ale ne nic víc."

„Ale já tohle neumím," pochybovala o sobě.

„Lauren, mysli na Willa. Zvládla jsi to doposud bravurně, jen se teď nevzdávej, ano?"

„Děkuji ti, Sasi, udělám vše, jak mi radíš," rezignovala Lauren. „Vem si z lékárničky prášky proti bolesti, na ten jet-lag fungují skvěle. Snaž se být v bezpečí, ano?"

Lauren se o ní moc bála, věděla, na jak tenkém ledě se pohybuje. Vlastně obě dvě.

„Dobře," zabručela Sandra a neubránila se zívnutí.

„Mám tě ráda," zašeptala Lauren, protože i přes tekoucí vodu slyšela klepání na dveře.

„Já tebe taky, zlatíčko, hlavně odvahu, ano?" odvětila Sandra a po krátkém rozloučení zavěsily.

Lauren vzala svůj mobil a peněženku a vydala se jen v ručníku ke dveřím. Když je rozrazila, setkala se tváří v tvář s paní Johnsonovou.

„Už jdu." Lauren věděla, proč klepe na dveře. Její drahý choť je nedočkavý.

„Dobře," usmála se na ni a uvolnila ji cestu.

„Už můžete jít," propustila ji Lauren, ale paní Johnsonová zakroutila hlavou.

„Nemohu, musím vám naservírovat večeři."

Lauren na večeři úplně zapomněla a musela uznat, že mě skutečný hlad. Vydala se do nyní jejich pokoje a jak ji radila Sandra, bez klepání vešla.