Ovládána mužem

Kapitola sedmatřicátá

Tuto kapitolu bych ráda věnovala humanunicorn, další z mnoha skvělých čtenářek ♥

O TÝDEN POZDĚJI

Uběhl týden od toho nešťastného setkání a Andrew s Lauren k sobě nemohli najít cestu. On byl věčně zavřený v pracovně a s různými poradci vymýšlel nejnovější strategii pro volby. Ona se učila svůj proslov pro sjezd republikánů, který ji byl doručen přes jednoho jeho poradce. Byl to neskutečný žvást, vesměs vychvalovala svého rádoby dokonalého muže do nebes.

Andrew netušil, že se řeč pro jeho podporu stane jeho Damoklovým mečem. Zaslala ji Michaelovi, který ji poslal upravenou verzi, která se manžílkovi jistojistě nebude líbit.

Mimo to se pokoušela vrátit do původního stavu modrý salónek, alespoň ten, protože ho měla nejraději a nemohla se dívat na ty všemožné karabáče a závěsy, co tam byly umístěny. Věděla, že v tomto domě už moc dlouho nepobude, ale musela na oko hrát že ano.

S Andrewem se vídala během večeří a v ložnici, jinak se naprosto míjeli. Avšak ta chvilková intimita byla pryč.

Trochu ji chyběly ty něžnůstky, které si během těch prvních dvou dní vyměnily, ale po návratu od Koncienskeho, už to nebyl ten uvolněný Andrew. Nebyl k ní zlý, spíš lhostejný. Občas ji i přišlo, že ani neví, že vedle něj žije, jí, spí...

V hlavě si stále opakovala, že to je dobře, že to pro ní bude lepší, hlavně kvůli tomu, co se chystá, že nebude cítit vinu, ale stále ji to trochu chybělo.

„Jsi už sbalená?" otázal se chladně, když vešel do ložnice. Zrovna seděla na posteli v tureckém sedu a četla řeč. Podívala se na něj a nemohla si nevšimnout tmavých kruhů pod očima a vrásek, které se objevovaly kolem jeho očí.

„Co si mě tak prohlížíš?" vydechl unaveně a otevřel skříň a začal z ní vyndávat věci, které si chtěl vzít s sebou.

„Ale nic... Vypadáš jako panda," vylétlo z ní a když viděla jeho šokovaný výraz, rozesmála se.

„Bože, ty jsi milá...," pronesl ironicky a vyndal si tašku, do které naskládal své věci.

„To já vždycky," vyplázla na něj jazyk a opět se začetla do papírů. Spíš se pokoušela, protože nedokázala přestat po něm střílet pohledem.

„Jak jsi na tom?" otázal se znenadání.

„Jde to."

„Uvědomuješ si, že to pro mě má neskutečný význam, že ano?" přešel k ní a sedl si na kraj postele a vzal si jeden z listů. Byla na takovou situaci připravena, proto měla rozloženou originální řeč, ne tu upravenou.

„Já vím," povzdechla si Lauren a podívala se na něj. Neodolala a pohladila ho po tváři. Nevěděla, proč to udělala, musela.

Andrew ji hleděl do očí, ale nakonec vstal z postele a nechal ji tam sedět s nataženou rukou.

„Sbal se a za půl hodiny buď dole," zavelel a bez dalších slov vzal svoji tašku a odešel.

***

„Jak je Willovi?" šeptala do telefonu. Zavřela se opět do koupelny, kde ji nikdo nerušil, ale nemohla se zbavit pocitu, že ji stejně někdo slyší. Začínala být paranoidní.

„Roste jako z vody, ale Ricardo říkal, že ještě musí zůstat pod dozorem, pošlu ti fotku," slíbila ji Sandra a během chvíle Lauren pípnul mobil. Neodolala a rychle se podívala.