Ovládána mužem

Kapitola šestnáctá

Tuto kapitolu bych ráda věnovala LenAri2, kterou jsem tak trápila čekáním, že se jí tímto chci omluvit.

„Tato oslava je dokonalá, paní Hundsbergerová!" švitoří vedle ní postarší dáma, kterou již určitě někde viděla, ale za Boha si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje.

„Děkuji," odpověděla skrovně, „ale nemám na to žádnou zásluhu, mohu vám jedině doporučit firmu, co vše toto zařídila."

„Slyšela jsem, že budete dávat rozhovor Vanity," pokračovala ve vyptávání ta dáma. Sáhla po jedné ze skleniček naplněných šampaňským a po šunkové rolce.

„Ano, zrovna se zařizuje datum," odpověděla lhostejně Lauren a dál se rozhlížela po místnosti. Hledala Andrewa, měl by tu někde být, ale vypadalo to, že ji nechal samotnou.

„Pokud hledáte svého muže, viděla jsem ho jít tamtím směrem," napověděla ji vědoucně dáma a odešla od ní. Lauren tam už déle nestála, všimla si, že za ní míří další dáma, proto se rychle vydala směrem, kterým ukazovala.

Kývnutím hlavou zdravila hosty, kolem kterých procházela, a aby mohla jít rychleji, nadzvedla si šaty. Tentokrát ji vybral nadýchané šaty v tělové barvě, které se k ní vůbec nehodily, ale oblékla si je, aby mu udělala radost. Nechápala, proč jí vůbec vybírá nějaké šaty, ale bylo jí jasně řečeno, že pokud chce před Vánoci vidět svého bratra, musí mlčet a plně jej poslouchat.

Vešla do kuchyně, která byla přeplněná zřejmě lidmi z cateringové společnosti. Byl to doslova mumraj a ona se pokoušela někoho oslovit, ale jakoby ji ignorovali.

„Prosím vás..." pokoušela se oslovit jednoho mladého číšníka, ale on ji ignoroval.

„Prosím vás," zkusila to ještě jednou a tentokrát se na ni ten mladík podíval.

„Co potřebujete?" vyhrkl a jeho tón ji jasně dával najevo, že se s ní nechce bavit.

„Hledám svého manžela, neviděl jste ho?" ptala se a musela rychle uhnout muži, který nesl tác s nějakými jednohubkami.

„Já nevím, kdo je váš muž, paní," odvětil nevrle číšník a svoji pozornost plně věnoval krájení citrónu.

Zhluboka se nadechuje a pokouší se projít přes kuchyň, ale jedná se přímo o nadlidský úkol. Když už je skoro u dveří vedoucích do menšího sálu, otáčí se jejím směrem jeden z číšníků a jen o fous uhýbá před padajícími jednohubkami.

„Pardon," vyhrkává a okamžitě je začíná sbírat.

Lauren se jen usměje a vyhrnuje si sukni, aby si mohla kleknout a pomoci mu.

„Vstaňte, prosím, madam," prosí ji číšník a v kuchyni jako by se všechno zastavilo. I kuchař hledí na klečící Lauren.

„Madam," přichází k ní sám kuchař a podává ji ruku, aby ji pomohl vstát, ale Lauren dál sbírá rozsypané jednohubky.

„Víte co? Odneste to do toho sálu, jen ho nějak označte, abych věděla, ze kterého nemám jíst," navrhuje Lauren a odlehčuje celou situaci svým smíchem. Za chvíli se k ní přidávají i další. Takovou reakci by nečekali.

„Mimochodem, když mě trochu vnímáte, neviděli jste mého muže?" osměluje se promluvit k těm všem lidem. Kuchař ji pokyne směrem ke dveřím do menšího salónku.

„Viděl jsem ho jíst tam, ale nemyslím si, že byste měla za ním jít..."

Lauren nedbá na jeho doporučení, zvedá se z podlahy a míří do salónku. Prochází kratší chodbou a ocitá se v té místnosti, která se rozhodně nepodobá ani trochu té, ve které několikrát trávila odpoledne. Okna jsou zakryta tmavými závěsy, místnost osvětlují jen tlumená světla a svíčky. Andrewa nachází, jak se baví se starší ženou, oblečenou ve značně vyzývavém stylu a když přichází k němu blíž, dochází, co to všechno znamená.