Ovládána mužem

Kapitola devětadvacátá

Tuto kapitolu bych ráda věnovala další skvělé čtenářce - gulgulka ♥

*needitováno* Hodlám to opravit zítra, jsem dnes velmi unavená.

Ještě ten den si Henry Cash sbalil své věci.

Nelitoval toho, že se nechal vyhodit Andrewem Hundsbergerem, vlastně si to už hodně dlouho přál. Pracovat pro něj bylo to nejhorší, co jej za celý život potkalo. Ten muž se stával jeho noční můrou a nyní konečně sebral odvahu upustit uzdu svojí slušnosti, a také sebezáchovy, a řekl mu, co si o něm myslí.

Hundsberger mu nic neřekl, zvedl telefon a oznámil personálnímu, že Cash byl vyhozen.

„Končíš, Cashi?" oslovil ho někdo a když se otočil, uviděl obličej člověka, kterého by nejraději neviděl.

„Co tu chceš, brácho?" odvětil a dál se věnoval balení věcí.

„Nastupuju za tebe," oznámil mu s klidem a vešel do jeho už nyní bývalé kanceláře a začal se rozhlížet.

„Cože?" divil se Henry a dokonce přestal balit, aby se na něj mohl plně soustředit.

I když si byli vzhledově podobní, povahově byli naprosto rozdílní. Henry miloval spravedlnost, fair-play a čestnost. I když měl postgraduální titul z politologie, nikdy ho nikde nevytahoval. Adam oproti tomu školu zanechal už během střední se slovy, že život je nejlepším učitelem a zmizel kdoví kde.

Vrátil se před dvěma lety a z normálního kluka se stal arogantní chlápek, co nosí jen drahé obleky a jí v nejdražších restauracích. Henry nikdy nepochopil, kde na to bere peníze, jak si vydělává, co vůbec dělá?!

„Mám své kontakty a to víš, o toto místo je zájem a vzhledem k tomu, že ses sabotoval, mám šanci já," prohlásil Adam s arogantním úšklebkem na obličeji a přešel za jeho stůl, tedy už bývalý stůl a přejel prsty po jeho stole.

„Co tu chceš dělat?" neubránil se otázce.

„Co asi? Udělat z Hundsbergera prezidenta," odvětil s klidem, ale Henry svého bratra znal. Něco mu na jeho chování nesedělo. Adam nedělal nic pro nic za nic.

„To je nereálné. Ten chlap se prostě nemůže stát prezidentem," odporoval mu.

„Nech to na mě," usmál se na něj a měl se k odchodu. „Teď se jdu hlásit k váženému panu Hundsbergerovi."

Henry jen potřásl hlavou, dobalil své věci, na personálním si vyzvedl výstupní papíry, rozloučil se s pár lidmi a nadobro odešel z této zpropadené firmy.

Naposledy se zastavil před vstupem do budovy a musel se usmát.

„Brzy na tebe dojde, Hundsbergeře," pomyslel si a odešel si hledat jinou práci.

***

„Lauren, tak rád vás vidím!" uvítal ji doktor Lee, když vystoupila z auta před nemocnicí. Byla celá bolavá po několikahodinovém letu a nebyla ji zrovna nejlépe.

Motala se jí hlava, bolely ji záda a to nemluvila o tom, jak ji zvláštně píchalo v břiše. Skoro by panikařila, ale utěšovala se myšlenkou, že brzy bude u doktora Lee.

Možná za to mohl i stres. Bála se, aby ji někdo nepoznal, aby se jí něco nestalo... Bála se vesměs všeho. Když prolétali pásem, kde byly časté turbulence, málem se pozvracela. Další šok zažila na letišti, kde desítky fotografů na někoho čekali. Musela kvůli tomu procházet velmi obezřetně a pak nemohla nalézt odvoz, který ji sjednal Michael.