Ovládána mužem

Kapitola osmá

Tuto kapitolu bych ráda věnovala EBBubeliny, mému strážnému anděli.

„Cressido, budete to zabírat z tohoto úhlu. Chci jednu fotografii z dálky a jednu zblízka. Fotky půjdou do New York Times, pak nějaké fotografie Lauren ve svatebním, které půjdou do časopisu Young Lady. Je vám to jasné?" rozkazuje mladé fotografce, která má co dělat, aby nad jeho pokyny neprotočila očima.

Už slyšela hodně o tomto kandidátu na prezidenta – z kuloárů se hrnou superlativa typu: „Šarmantní člověk", „Génius", „Dokonalý muž". Ona však na něj hledí a nenachází ani jeden důvod pro tyto označení. Jeho asistent ji vytáhl z postele už v pět ráno a donutil ji přijít do hotelu Plaza, kde se má konat ta slavná, i když malá svatba.

Ještě neviděla budoucí nevěstu, ale nemůže si odpustit politování této ženy. Buď je Hundsberger v nitru skutečně úžasný člověk a jen to nedává najevo, nebo ta žena je blázen, protože z jeho panovačného chování je zjevné, že manželství s ním nebude žádný med.

„Kde je ta Lauren?!" vyštěkne zničeho nic Hundsberger, až Cressida naskočí. Dělá, že je zaujatá svým fotoaparátem, ale koutkem oka jej pozoruje. Zjevně je nervózní, proč asi?

„Nejspíš se ještě připravuje," praví tiše jeden z jeho asistentů. Hundsberger to již nevydrží a vyráží pryč z místnosti. Ředitel hotelu tam jen stojí a celé to pozoruje.

„To je normální?" ptá se Cressida, pohled upřený na asistenty.

„Chudák slečna Lauren," řekne jen jeden z asistentů a nemusí již nic říkat. Všem v místnosti je jasné, jak to myslel.

***

„Lauren, okamžitě vstávej!" vykřikne někdo a Lauren se začíná pomalu probouzet ze sna. Dlouho do noci plakala, cítí se tak prázdná...

Někdo s ní třese, ale ona se nechce probudit ze sna. Cítí se v něm tak šťastná, zdá se jí, jak si hraje ještě se svými rodiči na květinové louce, přesně takové, která byla kousek od jejich domu. Znovu s ní však někdo třese.

„Mmm," zamručí jen a dál se pokouší spát. Probudí ji až štiplavá bolest na její levé tváři. Rychle otvírá oči a hledí přímo do ledových očí Andrewa. Rychle se stahuje, pokouší se od něj co nejdál odtáhnout. Na mysl ji vyplouvá vzpomínka na včerejší večer. To, co dělal s Patrice.

„Nech mě," šeptne jen, ale jako by ztratila svůj hlas.

„Okamžitě vstávej! Už jsou tu šaty od Oscara de la Renty, kosmetička i kadeřník jsou připraveni. Dělej!" okřikne ji a k její úlevě vstává z její postele. Jeho slova však nechápe.

„Na co? Proč tu jsou?"

„Bože, ty jsi blbá...," uleví si a jeho slova ji velmi raní. Vidí na její tváři bolest, ale co mu je potom?! „Jsou tu kvůli naší svatbě. A pohni, fotografka je už tu, oddávající za pár minut."

S těmito slovy ji nechává samotnou v pokoji.

„Cože?!!" šeptne nechápavě. Po tom všem?! Proč?! Proč si nevezme Patrice?

Ozve se tiché zaklepání.

„Slečno Lauren, musíme vás připravit! Můžeme vstoupit?"

„Pojďte dál," říká tiše, ale selhává ji hlas. Přijde si jako ve zlém snu. Je to snad čím dál horší.

Do místnosti vchází šest lidí, mají spoustu tašek a kufříků. Jeden nese obrovský pytel na oblečení.

„V tom budou nejspíš svatební šaty," napadne Lauren a pomalu se vyhrabává z postele.