Milosrdný stín

Andělské symboly

„Kurte, ukaž jí prosím její pokoj a poté ji tu proveď. Musím se podívat na Cerebro," řekl Xavier a laskavě se na mě podíval. Maličko jsem pookřála. Bude zvláštní, být zas mezi lidmi... i když nikdo z nás tady asi nebude tak úplně člověk dnešního typu.

„Dobře," kývl zlatooký. Nezdálo se, že by se mě bál. Prostě se na mě díval, naprosto klidný.

„A potom ji zaveď za ostatními. Máš hlad?" obrátil se na mě. Na chvíli mě udivilo, když jsem zjistila, že hlad doopravdy mám.

„Docela ano," zamumlala jsem. Bylo to opravdu dávno, co se o mě někdo staral.

„A potřebuješ k jídlu něco speciálního?" zeptal se náhle Kurt. Svraštila jsem obočí. Něco speciálního? Potom mi to došlo. Ptá se, co jím.

„Ne, děkuji. Ale... pokud bych mohla požádat, udělali byste mi kávu? Už jsem ji hrozně dlouho neměla jinak, než z automatu... kradenou. Ale vždycky jsem ji milovala," požádala jsem nervózně. Xavier se na mě konejšivě usmál a položil ruce na opěrky vozíku.

„Všichni jsme si tím prošli. Ty už jsi sice se svým nadáním žila hodně dlouho, ale pořád se máš co učit. A tady se naučíš vše, co bys mohla v životě potřebovat," usmál se na mě. Váhala jsem jen vteřinku, než jsem mu úsměv plaše opětovala. Při tom hloupém pohybu úst mě málem porazil nečekaně hřejivý pocit, který se mi usadil u srdce.

„Jak dlouho tu mám zůstat?" zeptala jsem se, stále se usmívajíc. Xavier se na mě podíval a pokrčil rameny.

„Jak dlouho budeš chtít. Ale kdyby bylo po mém, byl bych rád, kdybys tu zůstala aspoň týden."

K tomu nebylo co dodat. Jednoduše jsem přikývla a obrátila se na Kurta, který mě stále pozoroval s klidem ve svých zlatých očích.

„Pojď." Pokynul mi, a já ho poslušně následovala. Ve dveřích jsem se ještě ohlédla na Xaviera. Seděl na svém vozíku, bradou se opíral o dlaň, a zíral do prázdna. Chtěla jsem si smutně povzdechnout, ale nechtěla jsem, aby o mně věděl. Copak můžu za to, jak jsem se narodila?

Otočila jsem se tedy, abych dohnala zlatookého.

„Můžu se na něco zeptat?" otázala jsem se po několika minutách, kdy se ozývalo jen klapání jeho bot o zem. Já chodila bosá, jelikož mi nebyla zima a k tomu si občas potřebuju změnit nohy. No a co je odpornější, než změnit velikost chodidel a potom se mučit v příšerně malých botách?

„Jistě," usmál se na mě. Trošku mě vyděsily jeho dlouhé, špičaté zuby. Ehm. No, ale já ve své pravé podobě taky nejsem zrovna kráska a on má tu smůlu, že se neumí měnit. Já bych se taky nemohla měnit, nebýt Mystique. Bože, za co všechno já jí vděčím?

„Jak se jmenuješ celým jménem?" vypadlo ze mě nakonec. Ve skutečnosti jsem se chtěla zeptat, co po mě chtějí, a jestli si můžu napsat závěť, ale přišlo mi to příliš... trapné.

„Jmenuji se Kurt Wagner, ale v cirkuse mi říkali Nightcrawler," odpověděl. Zíral při tom přímo před sebe, a já se zvědavostí neovládla.

Zvedla jsem ruku ke spánku a soustředila se. Dlouho jsem nezkoušela někomu číst myšlenky, ale tohle je taková ta věc, která se nezapomíná.

Ponořila jsem se do hloubi jeho mysli a pořádně se začetla.

„Nightcrawler! Nightcrawler! Nightcrawler!" skandovali lidé. Otáčela jsem se v cirkuse, který byl skutečně nacpán k prasknutí. Kurt se před nimi uklonil a najednou zmizel.

Hlediště se rozburácelo nadšením, když se objevil na druhé straně pódia. Vesele se usmíval, připadal mi živý, šťastný. Potom se scenérie změnila.

„Je to démon!" zavřískal kdosi ze zadních lavic. Kurt se tam otočil, s mírně vyděšeným výrazem, těsně před tím, než po něm kdosi skočil.

„Démon! Démon!" křičeli ti samí lidé, kteří ho ještě před chvílí zasypávali chválou. Kurt se už očividně regulérně bál. Couvnul, když po něm vyletěla první bota.

„Zabijte ho! Je to démon!" vřískala jakási žena. Nightcrawler zavřel oči... a zmizel.

Objevili jsme se v temném, polorozbořeném kostele, kde se mladý Kurt svezl na zem, objal si kolena, a začal vzlykat.

S mohutným nádechem jsem se vynořila z jeho hlavy a pokusila se okamžitě neomdlít. Bylo mi jasné, že si všiml, že jsem mu četla myšlenky. Každý by si toho všiml. Bože, tohle se nemělo stát.

„Mein Gott, proč jsi to udělala?" zamumlal, když jsem se svezla k zemi, snažíc se neztratit vědomí. Rychle jsem mrkala, abych zahnala panický záchvat, který už klepal na dveře mé hlavy.

„Já byla zvědavá..." vypravila jsem ze sebe nakonec, když už jsem si připadala aspoň trošku normálně. Bylo to marné, hlas se mi třásl a přes slzy v očích jsem téměř neviděla.

„Nebudu ani říkat, jak moc to bylo nezdvořilé. Odnesu tě do pokoje, takhle tu chodit nemůžeš," řekl mi. Do obličeje mi přivanula lahodná vůně, vycházející z jeho dechu. Nedá se to přirovnat k ničemu na této planetě. Skoro jako by dokázal upravit svou vůni tak, aby mi byla co nejpříjemnější.

„Jsem moc..." začala jsem, ale náhle můj zrak překryla temnota. Chvíli jsem si myslela, že jsem oslepla, ale potom se přede mnou rozložil útulný pokoj, se stěnami obloženými dřevem a jedním velkým oknem.

„... těžká?" dokončil větu za mě a vycenil zuby v něčem, co nejspíš mělo připomínat úsměv. Potlačila jsem nesmyslnou touhu se hystericky rozesmát a pouze mu vyklouzla z náručí.

„Jsi lehká jako pírko," zašeptal mi do tváře, než mě konečně pustil. Lehounce jsem povytáhla obočí a rozhodla se provokovat.

Na vteřinku jsem zavřela oči a soustředila se. Když jsem je otevřela, stála na mém místě dívka se stejnou tváří, ale nejméně o padesát kilogramů těžší.

„Ale děkuji!" zavýskla jsem a udělala krok kupředu. Kurt přede mnou ani neucouvl, pouze se přemístil za mě.

Udělala jsem pukrle a vrátila se do stejné podoby, jakou jsem měla před tím. S tím rozdílem, že jsem se teď culila jako naprostý idiot.

Kurtovy zlatavé oči mě dál pozorovaly, když jsem pohledem zkontrolovala místnost. Na posteli bylo zlaté povlečení, které se přesně shodovalo s barvou jeho očí.

Vrátila jsem se pohledem k němu, když v tom jsem si všimla, že na spodní části kalhot mu prosakuje krev.

„Co se ti stalo?" zeptala jsem se opatrně. Kurt obrátil zrak dolů, než se znovu podíval na mě.

„Nic," prohlásil, ale mě tím nepřesvědčil.

„Je to krev," namítla jsem. Kurt zavrtěl hlavou a mírně odpověděl.

„Nic to není."

„Ukaž mi to," řekla jsem s nezlomným přesvědčením. Nightcrawler si povzdechl a vyhrnul si nohavici až ke koleni. Na jeho lýtku se třpytila rudá krev, která vytékala z rány. Ta rána byla podezřele podobná symbolům, co měl na tváři.

„Co..." zašeptala jsem, neschopná ničeho jiného. Proč?

„Jeden andělský symbol za jeden hřích. V poslední době jsem vykonal dva hříchy." Slova jako by se přes jeho pevně sevřené rty prostě musela prodrat. Váhavě jsem zvedla ruku a o kousek k němu popošla.

„Jaké hříchy jsi vykonal?" vydechla jsem. Kurt se mi zadíval do očí.

„Dvakrát jsem přihlížel tomu, jak tě někdo týrá, a ani jednou jsem nezasáhl," řekl prostě.