Milosrdný stín

Nevýslovně špatný plán

Poslušně jsem klusala za Storm a snažila se přijít na to, jak se správně používají hlasivky. Její slova ve mně probudila naději.

Nedá se říct, že bychom s Kurtem byli přátelé, ne, na to jsme se znali příliš krátce. Ale určitým způsobem mi na něm záleželo. A nechala jsem ho odejít, což si budu do smrti vyčítat, jestli se mu něco stane.

Hned, jak ho dostanu zpět, odejdu. Tohle není správné, ani přirozené, ne pro mě. Já žiju o samotě už sto dvacet let a nehodlám to měnit. Vybojuju pro něj svobodu a zmizím ze scény tak, jak jsem to udělala už tisíckrát.

Zatímco jsem takhle uvažovala, následovala jsem Storm do hlubin domu. Vyšly jsme nahoru, až do třetího patra, kde měl svoje pokoje Xavier.

„Buď potichu, na nic se nevyptávej, všechno odkývej. Opovaž se udělat něco, kvůli čemu to neschválí," sykla tiše a otevřela dveře.

Pohledem jsem přejela po místnosti. Stěny obložené příjemně vonícím dřevem, velká okna, kulatý stůl, teď pokrytý mapami. Kolem stolu seděli nebo stáli všichni, které jsem měla tu čest potkat; Wolverine, Jean a Scott. Dále tam byl jeden další, svalnatý muž, který tu byl snad nejmladší, a samozřejmě, Xavier.

„Konečně jste tady," přivítal nás a popojel k nám vozíčkem. Usmíval se, ale pořád vypadal ustaraně.

Storm jeho pokus o přátelskost odmítla a bez okolků začala.

„Víte, kde je? Už máme plán?" zeptala se, ruce pevně stisknuté v pěst. Očividně byla připravená udělat cokoliv, hlavně aby to pomohlo.

„Ano, víme. Je v malé zemi, ve středu Evropy, v České republice. V podzemí pod Brnem," oznámil. Svraštila jsem obočí. V Česku už jsem jednou byla, ale už to taky pár let bude. Tuším, že tehdy jsem měla ohromnou chuť zkoumat kostely, kvůli mutantům, kteří se tam často ukrývali. V České republice je spousta kostelů, ale i jiných památek. Je to krásná, starobylá země, ale proč by ho ukrývali tam?

„To je celkem daleko. Jste s tím jistý?" Wolverine zíral do map, v ruce zapálený doutník. Všimla jsem si, že na jednu z nich odpadl kousek tabáku. S takovou to tu podpálí.

„Jsem. Nevím, co dělají, ale jeho mysl mě okamžitě udeřila do tváře. Oni nás volají. Je to past." Musela jsem zatnout čelisti. Jistěže je to past. Kdyby chtěli zajmout bojovníka, nevezmou kněze.

„Na tom nezáleží. Jedeme tam," odsekla Storm nahněvaně. „Kdybych mu tehdy neřekla, že je zbabělec, vůbec by tam nešel. Je to moje vina."

„Storm, není to tvoje vina. Kurt se rozhodl zcela dobrovolně, nikdo ho nenutil jít s námi," uklidňovala ji Jean, ale bylo mi jasné, že se to nepovede. V tento okamžik jsem si přála jediné; už proboha jít.

„Nechte toho." Můj hlas chvíli zněl místností, než se vytratil do ticha. Všichni se na mě otočili.

„Nemá cenu se hádat. Víme, kde je. Víme, že je to past. Vymyslíme plán a zachráníme ho. Vy všechno zbytečně komplikujete." V srdci mi náhle vybuchl prudký žár, který snad museli cítit i oni. Bylo mi to fuk.

„Jestli je v podzemí, nemůže jít nikdo, kdo by to tam mohl zničit, tedy ani ty, ani ty." Ukázala jsem na Storm a Scotta, který se zatvářil nesouhlasně.

„Je mi jedno, jestli půjdete se mnou, nebo ne. Já ho ale zachráním, jelikož je to především moje vina. Měla jsem udělat víc, aby ho nevzali sebou. A myslím, že ho vzali hlavně kvůli mně."

Chvíli byl klid, nikdo ani nedutal. Potom se na mě Xavier otočil, v očích smutek, ale i hněv.

„Vytvořila sis k němu silné pouto," konstatoval. „Neuvažuješ racionálně. Neměla bys tam chodit."