Milosrdný stín

Domov

Bez hnutí, jako skála, jsem stála na místě a zírala na temnou mlhu, která po jeho odchodu rychle mizela. Nebyla jsem sto pochopit, co se zde právě událo. Jak jsem se mu mohla za tak krátkou chvíli tolik znelíbit?

Zvedla jsem uhlově černé ruce k obličeji. Třásly se tak moc, až jsem místo nich viděla jen černé skvrny. Nebo to možná bylo tím, že se mi do očí tlačily slzy a hrozily, že skanou na mé tváře.

Srdce v mé hrudi tančilo valčík. Bylo to kvůli strachu? Nevíře? Neměla jsem ani to nejmenší ponětí. Cítila jsem se zrazená. Věřila jsem mu. Myslela jsem, že mé důvěry nezneužije. Ale on to udělal, udělal!

„Dabrio." Dveře vrzly a vyjel z nich Xavier. Na malou chvíli jsem doufala, že se mi to všechno jenom zdá, tak jsem se pořádně štípla, ale nic se nestalo. Bolelo to, jako obvykle, a já se neprobudila. Byla jsem stále zde, ve Xavierově škole pro nadané děti, byla jsem Dabriou a zároveň Shadow, ale teď po dlouhé době zase Dabriou. A on toho zneužil.

Profesor se na mě zkoumavě podíval. Věděla jsem, co vidí před sebou. Třesoucí se mladou dívku, s očima doširoka rozšířenýma, možná dokonce plnýma slz. Její vlasy jí jistě visí kolem obličeje a ramena zvedá tak rychle, jako by uběhla maraton.

„Otevři svou mysl." Přijel ke mně, náhle vyděšený. Cítila jsem jeho strach. Vycházel z jeho těla, spolu s potem a nedýchatelnou částí atmosféry. Xavier se bál, ale vší silou se to snažil skrýt. Ale před nikým, kdo ovládá řeč těla, se neschová.

Ne, že by mě zrovna teď zajímala řeč jeho těla. Kdysi jsem vložila svou důvěru do jedné malé, milé dívky, jménem Raven. Ta se později stala Mystique a opustila mě. Je možné, že se z Kurta stal Nightcrawler, který mě opustil kvůli... kvůli čemu? Kvůli tomu, že zrůda? A co je podle něj zrůda? Jestli to bere podle vzhledu, tak chápu, ale podle duše jsem mnohem větší zrůda já. Mám na rukou krev, mnohem víc krve, než si kdokoliv dovede představit.

Ale na tom nezáleží. Ne teď. Slyšela jsem jeho slova a vím, že mluvil upřímně. Nezáleží na tom.

„Odcházím," řekla jsem podivně ztuhlými rty Xavierovi. Musel slyšet vše, co se tu odehrálo, jelikož jen prostě kývl.

„Nebudeme ti bránit. Kam chceš jít?" zeptal se tiše. Na vteřinku jsem zavřela oči, abych se uklidnila. Mohu utéct, jistě, ale v současné době...

Ne nadarmo se říká, že největším nepřítelem je zhrzená žena.

„Vy víte, kam půjdu. Kam půjde každý, s kým se pohádáte." Z nějakého důvodu byl můj tón omluvný. Odbyla jsem to s pokrčením ramen a jednou rukou si vymnula slzy z očí. V místě, kde mi dřív hlasitě bušilo srdce, byla teď jen podivná prázdnota. Jistě, pořád mi pumpovalo okysličenou krev do žil, ale já ho nějak nevnímala. Zrada je něco, co neberu na lehkou váhu.

Xavier si povzdychl, ale neudělal jediný pohyb, aby mě zastavil.

„Zabijí tě," varoval mě.

„To už si zkusilo lidí."

„Je i jiná možnost."

„Jaká?"

Neotevřel ústa. Neřekl ani jediné další slovo a já se na něj konejšivě usmála. Protože prostě proto.

„Nepůjdu za nimi hned. Pro začátek se vrátím tam, kde to všechno začalo. Víte, kde mě hledat," řekla jsem mu. Nebyla jsem zas až takový sebevrah.

Neměla jsem co si sbalit. Jsem, a vždycky budu toulavý člověk, dá se říct bezdomovec. Bylo chybou sem jít, jistě, ale mám zkušenosti, cenné zkušenosti.

Nikomu nevěř. A už nikdy ne tomu člověku, co se usmívá a pomáhá ti. Od toho bude bolet nejvíc, když tě zradí.

Venku, před školou, jsem se na chvíli zastavila. Viděla jsem bledé tváře několika studentů, kteří na mě zírali skrz okna. Měla jsem pocit, skutečně jen pocit, že vidím i jednu tvář modrou, plnou strachu.

Moje ruka vyletěla a praštila mě přes tvář. Nemohu si dovolit takové myšlenky. Musím být svobodná, nezávislá, stejně jako vždy před tím. Nejsem žádná hloupá vesnická pipka, co se zamiluje do chlapce a nutně s ním musí prožít zbytek života. Já jsem Shadow, nesmrtelná, nejasná, ale přesto zářící, jako anděl smrti, kterým jsem i byla.

Pochmurně jsem se usmála při vzpomínce na dobu, kdy jsem nebyla andělem smrti, ale pouhým stínem, k smrti vyděšeným a hlavně prázdným. Jistě, už tehdy jsem měla na rukou kaluž krve, ale to nic neznamenalo. Byla jsem mučena a znásilňována muži Strykera, který jim v tom nebránil. Nikdy jim v tom nebránil.

Sklonila jsem hlavu a využila hned dva talenty najednou. Potom ale moje tělo, naprosto nezávislé na mé mysli, sáhlo po jiné schopnosti, mnohem méně prozkoumané, ale úžasné. Má kůže zmodrala, jako vždy, když jsem zkusila jeho talent, mé prsty srostly. Páteř se protáhla a vyrostl dlouhý ocas, silný, ale ladný. Otevřela jsem oči, které si ale navzdory všemu uchovaly stříbrnou barvu. Byla jsem si tím jistá.

S pokrčením ramen jsem se chtěla rozeběhnout pryč, ale zastavilo mě skřípání štěrku pod botami. Někdo se přišel rozloučit.

„Shadow?" zavolala na mě Storm. Otočila jsem se, jen tak, aby viděla, že ji slyším a poslouchám.

„Je dobře, že odcházíš. Nepatříš sem," řekla mi a, s těmi slovy stále rezonujícími ve vzduchu, odešla. Zanechala mě překvapeně stát na místě.

„Sbohem!" zakřičela jsem na ni a myslela na svůj domov. A potom se mi Xavierova škola pro nadané děti rozplynula před očima.