Milosrdný stín

„Subjekt 38 zrovna dorazil. Přejete si ji vidět, pane?"

„Je to ona?"

„Ano. Je to ona. Shadow je nyní plně v naší moci."

Ležím na zemi v kleci. Není příliš prostorná; sotva se v ní mohu postavit. Jen ležím a zírám do prázdna. Zírám a vzpomínám. Vzpomínám na svou lásku. Vzpomínám na své přátele. A proklínám se, proklínám svou sebejistotu, proklínám vše, co jsem za svůj život provedla, protože teď jsem tady. A už mě nikdy nepustí. Nikdy.

Jak se to vlastně stalo? Který okamžik byl ten, ve kterém se vše pokazilo? Bylo to hned ten první den, kdy jsem je potkala? Nebo snad když jsem poprvé odešla? Když jsem urazila Charlese Xaviera? Když jsem si vzala Kurta a počala s ním dítě?

Stisknu rty a dotknu se břicha. Dítě. Budu mít dítě, které nikdy nepozná otce. Zemře snad moje maličká dívenka při jejich pokusech? Nebo z ní udělají vojáka?

Zavřu rty a nechám po svém obličeji sklouznout několik slz. Nemá smysl je dusit v sobě. Kdybych byla co k čemu, přinutila bych svoje tělo, aby moji holčičku vypudilo. Bylo by pro ni mnohem lepší, kdyby se narodila mrtvá. Ale to nedokážu. Je to moje dcera.

Usínám a zdá se mi to tom posledním dni.

„Pojď," zavrčela na mě zničehonic Necro. Byla tma. Hluboká noc. Všichni, včetně mě a Kurta, spali. Ale ona přišla a probudila mě.

„Kam? Co se děje?" zeptala jsem se a hřbetem ruky si promnula oči. Bolel mě krk. Měla jsem žízeň. Necro naklonila hlavu na stranu a ledovou dlaní mě popadla za předloktí.

„Pojď," zopakovala a cukla mnou. Zvědavě jsem zamrkala, vymanila se z Kurtova objetí a pomalu ji následovala tmavými chodbami. Necro se kradmo rozhlédla a když uviděla Forest, která stála u jedněch dveří, tiše přikývla.

„Forest, co se děje?" Moje otázka zůstala nezodpovězená. Necro mi zničehonic přitiskla prst na záda. Přesně k srdci.

„Jestli se o cokoliv pokusíš, zabiju tě," sykla a přimhouřila oči. „Teď půjdeš velmi pomalu ven."

Polkla jsem. Co se to stalo? Jak to udělaly? Jak mě dokázaly takhle obalamutit? Tohle je zlý. Moc zlý. Pokud udělám jediný špatný pohyb, vysaje ze mě život dřív, než se stihnu znova nadechnout.

Forest nezaujatě pootevřela dveře a vystrčily mě ven. Potom za mnou zabouchly.

A venku na mě čekalo několik velkých robotů a před nimi jediný člověk, kterého bych skutečně nečekala.

„Zdravím tě, Shadow," usmál se. Přejel mi mráz po zádech, když se na jeho holé, rudé lebce zalesklo světlo. „Musím říct, že nejsem vůbec ohromen. Bylo mi řečeno, že jsi ohromující."

„Co tu chcete?" Přikrčila jsem se. Znovu se usmál a upřel zrak na plastovou pistol, kterou držel v ruce.

„Tebe."

Otevřela jsem rty, že mu do obličeje naplivám, zakřičím na něj, cokoliv, ale nestihla jsem to. Sentinelové postoupili kupředu.

„Myslela jsem, že Hydra se Sentinely nespolupracuje," zavolala jsem na něj. Red skull se jen ušklíbl.

„Odkoupili jsme od pana Traska plány na vybudování Sentinelů a trošku je vylepšili. Stejně jako sérum supervojáka, nebo stroj, co vám vymaže myšlenky. A nesmím zapomenout na naše čipy."