Milosrdný stín

Ledová cela

Tupá bolest, která mi rozkvétala za uchem, mě donutila slabě zasténat z polospánku, ve kterém jsem se nacházela. Chvíli jsem jen tak ležela, klidně, bez hnutí. Bolest ale velmi rychle odeznívala, za což jsem byla vděčná. Místo toho jsem teď na tvářích cítila chlad a v nose mě štípal pach podzemí... a taky síry.

„Kurte?" zašeptala jsem a otevřela oči.

Nebyl tu. Ne. Byla jsem v malé, kulaté místnůstce, do jejíchž zdí byly vysázeny lebky, které mě pozorovaly chladným pohledem. Jejich zuby téměř svítily, kvůli odrazu ze staré, olejové lampy, která byla mým jediným zdrojem světla.

„Sakra." Můj hlas se rozezněl v místnosti a brzy ho doprovodila ozvěna. To se mi nelíbí. Co tu po mě chtějí? Co mi udělají?

Několik dalších minut jsem se snažila nabrat síly. Pozorovala jsem mihotavý plamínek lampy a málem znova usnula. Ticho už začínalo být vlezlé, vlezlejší, než kdyby tu někdo křičel. Vypadalo to, že místnost nemá vchod, dokonce ani malinké okénko, kterým bych se mohla protáhnout. Nikde jsem neviděla ani úzké průduchy, aby jimi mohl procházet kyslík.

Hodlají mě tu nechat, abych se udusila? I když... zas tak malé to tu není. Pravděpodobně umřu spíš žízní, než na nedostatek vzduchu. Ne, že by mě to nějak utěšovalo, protože každopádně budu mrtvá.

Nakonec jsem to už nemohla zvládnout. Nevadí mi malé prostory, vadí mi uzavřené prostory. Nenávidím pocit, že se nemůžu dostat pryč, zvlášť po několika pokusech, co na mě vyzkoušeli. A já se teď rozhodně nemohla dostat ven. Cítila jsem, jak se strach pomalu rozpíná v mých prsou a hrozí, že mě rozdrtí. Stěny jako by se stále zužovaly, vyceněné zuby lebek se mi posmívaly. Já tu nechci umřít. Ne, musím toho ještě tolik stihnout...

Netrvalo to tak dlouho, než mě panika ovládla. I přes svou tvrdou slupku jsem hluboko v srdci stále jen člověk, se svými strachy. Nemůžu zůstat v téhle kleci, ne, to radši zemřu. Ale ani zemřít nechci. Prosím...

Stulila jsem se do klubíčka, hlavu si složila do dlaní a snažila se zvládnout tuto situaci. Nepanikařit.

Už jsem byla téměř klidná; srdce mi pomalu přestávalo bušit tak rychle a pot z mého čela téměř oschl, když jsem znova uslyšela ten křik. A v ten okamžik mi došlo, proč jsem tady, proč mě tu Magneto drží.

Mystique mu jistě řekla o mém strachu z uzavřených prostorů, z míst, odkud nemůžu utéct. A já jí ještě hloupě prozradila, že mi na Kurtovi záleží. Jsem jeden z nejmocnějších mutantů, co kdy existovali, pokud ne vůbec nejmocnější. Je jen logické, že mě chtějí obě strany pro sebe, abych jim pomohla vyhrát válku.

Jsem tu z toho důvodu, abych zešílela a zavrhla lidi.

Postupně mi docházely hrůzné souvislosti. Tato místnost je v podstatě mou noční můrou; úzké stěny, žádný východ, děsivý koncert, který mi pravděpodobně připravovala Mind. A oni mučí Kurta, jen z toho důvodu, aby z něj dostali potřebné zvuky. To je nechutné a zvrácené.

Nenávidím je.

Srdce se mi rozbušilo mnohem víc, než kdykoliv před tím a já nemohla z hlavy vyhnat jeho obličej, zkřivený bolestí a jeho oči, zlaté jako slunce, teď vytřesené a plné slzí.

Nedovolím to! došlo mi náhle. Já prostě nedovolím, aby kohokoliv mučili na můj účet. Ať si zničí mě, ať mě třeba zabijí, ale ne nikoho jiného.

Vzpomněla jsem si na jeho suchou a chladnou kůži. Na jeho krásné oči, při pohledu na mě obezřetné, ale vřelé. Na mystické andělské symboly, vyřezané do jeho kůže, kroutící se mu ve spirálách na tvářích. Na to, jak mi donesl jídlo, když jsem zbaběle utekla z jídelny a jak mě potom odnesl do postele. Vzpomínala jsem, srdce stále hlasitě bušící, ale teď zrovna z jiného důvodu, než před tím. Z důvodu, který byl tak nějak mnohem víc matoucí, ale i hřejivější, než strach.