Milosrdný stín

Náhlé probuzení

Zalapala jsem po dechu a otevřela oči.

Bylo... světlo. V chodbě, kde před tím bylo takové šero, až jsem skoro neviděla, bylo náhle docela jasno, jako kdyby tam zasvítily paprsky ranního slunce. Viděla jsem neuvěřitelně dobře. Každý detail, každé smítko, co poletovalo ve vzduchu, to vše bylo... krásné. Jako bych celý život měla přes oči klapky a až teď konečně prozřela.

„Nádhera." Slovo vyklouzlo z mých rtů, bez toho, abych o tom třebas jen přemýšlela. Prostě najednou bylo venku, třpytivé. Osamělá sněhová vločka, krásnější než cokoliv jiného, ale přesto studená a navždy sama.

Mé okouzlení světem, který byl náhle tak... jiný, přerušilo zašramocení, které jsem lehounce zaslechla pravým uchem. Obrátila jsem tedy hlavu tím směrem.

Ze začátku jsem nebyla schopná pochopit, co vidím před sebou. Dva muži, dvě ženy, každý jiný. Jeden z mužů stál před ostatními, jako by je chránil. Jedné ženě zářily oči pronikavě bílou barvou. Druhému muži se kolem těla vlnil dlouhý ocas a poslední žena měla napřažené ruce, směrem ke mně. Bylo na nich cosi povědomého, ale ani tak jsem nebyla sto určit, co jsou zač.

Postavila jsem se na podivně lehké nohy a užasla nad tím, jak silná jsem. Něco je jinak. Něco je zvláštní.

Mé ruce jako by samy věděly, co udělat. Natáhly se směrem k nim a odhalily, že mám prázdné ruce. Zeširoka jsem se na ty postavy usmála.

„Co se jí stalo?" zamumlal ten, co stál v popředí. Nechápavě jsem se podívala nejdřív na něj a potom i na sebe. Jistě, uhlově černá kůže není zrovna běžná, ale stále vypadám mnohem lidštěji, než druhý z mužů, který má pleť modrou. A taky zlaté oči.

Zlaté oči. Ty oči znám. Znám je dokonce moc dobře. Jak je mohu znát?

Plná rozporu jsem sklonila hlavu a do čela mi vklouzl jeden dlouhý, bílý pramínek vlasů.

Bílá. Bílá. Srdce se mi hlasitě roztlouklo. Dřív nebyly bílé. Na čele mi vyrazil studený pot. Dřív byly černé. Stejně jako má kůže. Ale to znamená...

Z pootevřených rtů mi vyšel slabý povzdech, když jsem si vzpomněla. Bílé vlasy. Zlaté oči. Dlouhé drápy. Tyhle lidi znám. Ne moc dobře, ale znám.

„Já..." Zmateně jsem zakroutila hlavou. Kurt Wagner. Nightcrawler. Wolverine. Logan. Storm. Jean. Profesor. Scott. Znám je. Znám.

„Shadow?" zašeptal zlatooký, ten, co se jmenuje Kurt Wagner. Shadow. Shadow, tak se jmenuji já.

S šíleným výkřikem jsem si vjela rukama do vlasů a klesla zpět na kolena. Zaplavily mě vzpomínky. Spousty vzpomínek, vzpomínky života, který trval sto třicet osm let. Tolik vědomostí k pamatování a všechny najednou. Myslela jsem, že mi pukne hlava. Byla bych za to ráda. Protože to bolelo, strašlivě, a jako by to nemělo konce.

Jen okrajově jsem zaslechla prásknutí a následně mě ovanul pach síry. Periferním viděním jsem zahlédla Kurta, jak se ke mně naklání, ruce se třemi prsty natažené směrem ke mně.

„Co se děje? Jak ti můžeme pomoct?" šeptal, ve tváři srdcervoucí výraz. Jednou rukou mě podepřel, zatímco druhou mi shrnul vlasy z obličeje.

Před očima se mi zatmělo, do nosu mě uhodila síra. Byl to však jen krátký pocit a já znova prozřela, s tím rozdílem, že jsem stála o několik metrů dál.

„Pomůžete mi, nebo ji potáhnu sám?" zeptal se ostatních. Storm a Jean na sebe rychle mrkly, než se k nám vrhly, a taky mě podepřely.

„Kudy ven?" zeptal se Wolverine. Myslí mi proběhla rychlá vzpomínka. Běh temnými chodbami, několik zatáček. To vše na zádech modré ženy s rudými vlasy. Mystique.

„Touto chodbou rovně..." zamumlala jsem vyčerpaně, než mi hlava poklesla. Jsem tak... unavená. Vyčerpaná. Potřebuji spát...

Náhlý, nepříjemný záblesk mě probudil. Když jsem naposledy usnula, mé srdce přestalo tlouct. Nemohu spát. Nesmím usnout.

„Možná je to past." Storm zněla pochybovačně. Kurt vyklouzl zpod mé paže a postavil se naproti mně. Pevně se zahleděl do mých očí.

„Zradíš nás?" zeptal se, propíjejíc mě svýma zlatýma očima. Opětovala jsem mu pohled, silně, bez známek pochybností.

„Radši znova zemřu, než vás poslat do záhuby." Už když ta slova vyklouzla z mých rtů, došlo mi, jak hloupě zní. Ale jeho to zdá se uspokojilo. Kývnul a opatrně mě vzal za paži.

„Vezmu ji. Běžte," sykl tichounce. Storm a Jean mě v dokonalé souhře pustily na zem.

Ještě před tím, než má kolena dopadla, mě někdo chytil a vzal do náručí. Už podle slabého závanu síry jsem pochopila, kdo to je.

„Zvládneš to?"

Kurt se jen lehce uchechl, aby všem ukázal, jak byla Stormina otázka hloupá.

„Zesílil jsem od té doby, co jsme se potkali poprvé." Otřásla jsem se. Jeho oblečení bylo stále ještě promrzlé, ale nejspíš se zahříval. Má oběť nebyla zbytečná.

Zatímco se dali do klusu, aby se co nejrychleji dostali ven, já mohla přemýšlet a třídit své vzpomínky. A že toho bylo. Každá jako by patřila někam jinam, do jiné doby. Několik z nich se vracelo pořád dokola, otravovaly mě, nedaly mi pokoj. Prázdný kinosál, dětská lebka, ledové dveře, úzkostný pohled zlatých očí, malý koláček.

Náhle se to všechno utřídilo do správného pořadí. Věděla jsem, kým jsem byla dřív; Shadow, stínem, který nezná slovo jako milost. Pořád jsem jím i byla, ale zároveň jsem se stala někým jiným. Někým, kdo zažil to, co nikdo jiný, a přitom všichni.

Zažila jsem umírání. A jako jediná o něm můžu vyprávět. Proč bych to ale dělala? Umírání není hezké. Není nikdo, kdo by chtěl vědět, jaké to je.

Nikdy o tom nikomu nepovím.

Maličko jsem se zarděla, při vzpomínce na to, co předcházelo mé smrti. Myslela jsem na to, že jsem možná zamilovaná do muže, co mě nese v náručí. Teď, když má mysl není obluzená strachem... kolik je na tom pravdy?

Skoro se neznáme. Ale za tu krátkou dobu...

Najednou mě do očí uhodilo světlo, skutečné světlo denního svitu. Po několika hodinách, strávených v podzemí, jsem měla pocit, jako by mi to do očí vyřezávalo díry. Byl to však krásný pocit, když mě na tváři polaskal vítr, čerstvý vítr. Sice páchl po městu, ale to mi nevadilo. Bylo to mnohem lepší, než zatuchlý pach podzemí.

„Scott čeká na střeše tamté budovy. Dostaneš nás tam?" zeptala se Jean. Zvedla jsem oči ke Kurtovi, který se usmál a odhalil mi tak perfektní výhled na jeho dlouhé, ostré zuby.

„Jistěže."

Lehounce jsem mu vyklouzla z náručí a dopadla na své silné nohy. Neustále mě udivovalo vlastní tělo. Jistě, vždy jsem byla silná, ale teď to bylo jiné. Jako by má síla skutečně neměla konce.

S mírným úsměvem jsem se poklonila.

„Mám vlastní způsoby cestování." Mrkla jsem na ně, chystajíc se odletět. Zarazil mě Kurtův ocas, který se mi náhle omotal kolem pasu a zvedl mě do vzduchu.

„To chápu," řekl a maličko stiskl, až jsem zalapala po dechu. „Ale my musíme rychle pryč."

Proběhli jsme tmou, která doprovázela každou jeho teleportaci. Zjevili jsme se ve vzduchu, asi metr nad střechou budovy. Náraz na zem mi zavibroval až v hlavě.

„Pojďte!" zakřičel na nás Scott z letadla. Bleskově jsem se vyšvihla na nohy a vběhla dovnitř, kde jsem narazila do Kurta, který se náhle objevil přede mnou. Velmi vtipné.

Let byl krátký a moc jsme toho nenamluvili. Nesmírně se mi tedy ulevilo, když se otevřely dveře a já mohla zpět do školy, v níž jsem plánovala ještě nějakou dobu žít.