Jmenuji se Dabria a zároveň jsem Shadow.
Nedotknutelná. Nejasná. Temná. Nesmrtelná.
Myslela jsem, že jsem jediná, kdo kdy žil a byl jako já. Jediná, kdo dokáže přesně napodobit ostatní.
Potom jsem potkala Mystique a chvíli jsem žila svobodně, bez...
Naprosto jsem ztratila řeč. Dokázala jsem jen němě zírat na jeho holou kůži, modrou jako noční obloha. Andělské symboly na jeho těle mu dávaly téměř nadpozemský zjev.
Semkla jsem rty a natáhla ruku, abych se dotkla jeho nohy. Musela jsem se pousmát. Na dotek byla chladná, ale ne přímo ledová. Jinak byla ale naprosto stejná, jako kůže kohokoliv jiného.
Teď jsem byla vděčná za to, kolik jsem v životě potkala doktorů. Jedna z nich měla talent zahojovat jakékoliv rány, a to se hodilo.
Z mých prstů vyklouzla slabá, černá záře, která se téměř okamžitě vsákla do jeho nohy. Zaslechla jsem jeho překvapený povzdech, když se rány zahojily, a zbyly po nich jen černé jizvy.
„Děkuji," vydechl, ale tvářil se trochu rozpačitě. „Neměla jsi to dělat. Smyslem těch run je, aby ten, kdo je nosí, trpěl za své hříchy."
„Vsadím se, že dost bolelo si je vyřezat. Trpěl jsi dost," namítla jsem s úsměvem. Bylo to... zvláštní. Zvláštní, někomu pomáhat, zvlášť po takové době, kdy jsem byla o samotě, spoléhala se sama na sebe. Tak krásný pocit, někomu ulevit od bolesti, jsem nezažila opravdu dlouho. Proč jsem vlastně byla tak dlouho sama?
„Netrpěl jsem zdaleka tolik, jako ty." Jeho zlaté oči mě propalovaly s jistou naléhavostí, která ale zdánlivě neměla nic společného se mnou.
„Něco mi říká, že jsi trpěl v životě víc, než dost." To ho na chvíli ohromilo. Pohlédl na mě vyděšenýma očima, smutnýma očima, zlatýma očima.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Potom to vzdal. Jednoduše pokrčil rameny a ucouvnul, takže jeho nohavice sklouzla zpátky dolů. Na chvíli mě to zamrzelo. Možná jsem mu měla nechat jeho víru. Věřící jsou šílení...
„Kdy se u tebe projevila mutace?" řekl do ticha. Srdce se mi na chvíli zastavilo, když mou myslí projela vzpomínka. Mé tělo, celé černé.
„Bylo mi třináct. Chystala jsem doma večeři," zamumlala jsem někam za jeho rameno. Tohle je osobní. Ale já se o to z nějakého důvodu chci podělit, chci, aby to někdo věděl. Je to dost intenzivní pocit, pocit, který křičel, že bych snad konečně mohla mít domov, o který jsem přišla, když se projevila má mutace.
„Kdy u tebe?" Obrátila jsem otázku zpět k němu. Kurt se na mě mile usmál, zlaté oči téměř tekuté, zářící na pozadí černé pleti.
„Podívej se sama," navrhl a dotkl se mé ruky. Jen na okamžik.
Moje reakce byla bleskurychlá. Couvla jsem směrem dozadu, ale zapomněla jsem, že je tam postel, a zakopla o ni. Při pádu jsem praštila hlavou o zeď a vykřikla bolestí.
„Mein Gott," zaslechla jsem, ale to už u mě stál, a marně potlačoval smích.
„Kam zmizela ta dívka, co visela na jednom úzkém trámu, perfektně tam udržovala rovnováhu, a nezpanikařila ani, když se na ni vrhl Wolverine?" Jeho smích byl nakažlivý, a já se nedokázala zlobit, přestože mi hlava pulzovala bolestí. Povytáhla jsem koutky, jen na okamžik, ale bylo mi jasné, že on si toho všiml.
Rychle mrkl na hodiny, které byly nad dveřmi.
„Měl bych tě provést po škole, jinak nestihneme večeři." Teď jsem se už zubila jako idiot, protože to se prostě nedalo. Bylo to minimálně zvláštní, ale taky svým způsobem krásné.
„Vielen danke für Ihren Lachen," mrkla jsem, a užívala si jeho překvapeného výrazu.
„Sie sprechen Deutch?" zeptal se, s jiskřičkami v očích.
„Ja." Ramena se mu zatřásla, jak se snažil zadržovat smích.
„Co se děje?" Jeho smích jsem nepochopila. Ano, dlouho jsem německy nemluvila... pokazila jsem snad časování?
„Ty jsi britka, že?" zahihňal se, ruku vraženou téměř až do úst, aby nevybuchl smíchy.
Když jsem kývla, rozchechtal se.
„Tvůj přízvuk je nesnesitelný," sdělil mi. Mé tváře se okamžitě zbarvily nachovou červení, ale jeho oči zářily veselím. Teď už byly doopravdy jako tekuté zlato. Dobrá, asi bych nad tím neměla uvažovat, vzhledem k tomu, jak dlouho se známe, ale je mi sympatický. Doopravdy.
„Děkuji," prohlásila jsem ironicky, ale bylo... těžké, se neusmívat. Téměř nemožné.
„Dobrá, pojď," vyskočil na nohy. Při tom pohybu jsem si všimla, že má kolem pasu ovinutý ocas, s bodcem na konci. Zajímavé.
Na chvíli jsem se zasnila, a on už stál u dveří. S němým povzdechem jsem se postavila a přešla jsem k němu.
„Dobrá. Všechno, co potřebuješ, máš v pokoji; koupelnu, toaletu. Ty máš dokonce tu výhodu, že když otevřeš okno a prolezeš jím ven, nikam nespadneš, protože tam je balkon."
Zavřel dveře mého pokoje, a ukázal na schodiště nahoru. „Nahoře bydlí všichni dospělí, kteří se tu rozhodli zůstat, tedy já, Storm, Logan, Scott, Jean, Bobby, Rogue, Angel a Shadowcat. Profesor bydlí ještě nad nimi, má celé patro pro sebe."
Jemně se dotkl mého ramene a přemístil nás několik metrů dopředu.
„Je to nutné?" zeptala jsem se. Trošku se mi zvedal žaludek. Jeho teleportace je odlišná od jiných, mám pocit, jako by procházel nicotou. Nemám to ráda, ale zároveň se mi to líbí. Je to prostě jiné, čistě jeho.
„Ne, ale je to rychlejší. Musíme stihnout večeři," vysvětlil a sešel po schodech dolů, stále se dotýkajíc mého ramene.
Bez námitek jsem ho následovala, snažíc se udržet s ním tempo. Bylo překvapivé, jak byl rychlý. Už jsem jen čekala na okamžik, kdy začne běhat po čtyřech, jak mu bylo nejspíš nejpřirozenější, soudě podle srostlých prstů.
„Tady je knihovna. Ehm... já osobně jsem schopný tu být klidně i celý den. Je to úžasné." Nakoukla jsem do pootevřených dveří a obdivně hvízdla. Desítky regálů, vysokých až ke stropu, všechny naplněné knihami. No, když nic jiného, nudit se tu nebudu.
„To vypadá hezky," zhodnotila jsem ji. Opravdu vypadala, a k tomu tam bylo nádherné ticho a klid. A ta vůně nových knih...
„Potom toho už moc není. Několik učeben, ale k těm nejspíš dovede tvůj učitel. Kdyby ještě byla hodina, ukážu ti, jak to tu funguje, ale teď je čas na večeři. Jídelna je támhle." Ukázal na velké, dvoukřídlé dveře. Zpoza nich se ozýval šum hlasů, sem tam výbuch smíchu.
„Můžu jít dovnitř?" zeptala jsem se trošku nervózně. Ale zároveň jsem se nemohla dočkat své kávy.
„Jistě. Pojď." Plaše se na mě usmál a vykročil směrem ke dveřím. Váhala jsem jen vteřinku, než jsem ho následovala. No považte sami, co se tam může stát? Všichni se na mě vrhnou? Budou po mě házet jídlo? Horkou kávu? Talíře?
Ve chvíli, kdy jsem vešla dovnitř, jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu. A to pořádnou chybu.
Ne, že by se na mě všichni otočili. V tom nebyl ten problém. Nikdo se na mě nikdo nedíval, nikdo nic nezměnil, prostě se dál v klidu bavili. Ale prostě tam byli, a to mě vyděsilo. K smrti vyděsilo, abych pravdu řekla. Byla jsem tak dlouho sama, že jsem přítomnost těch zhruba třiceti lidí nedokázala unést.
Chvíli jsem jen tak stála, a panicky se rozhlížela. Cítila jsem, jak se mi ježí chlupy na rukou. Mutanti byli všichni kolem mě. Co když je někdo špeh? A chce mi ublížit? Nebo hůř, využít mě, mučit mě...?
Slzy mi vstoupily do očí a já udělala jedinou možnou věc; otočila se na podpatku a utekla, nahoru, do pokoje, který skoro ani není můj.
